Prázdniny s hvězdou-8.kapitola

27. ledna 2009 v 17:29 | MaRkéŤulka |  Prázdniny s hvězdou

Autor:Annyny

"Děvčata, já vam řeknu...Dneska jsem měla tak nabitý den, že už to snad ani víc nešlo." postěžovala si strhaně Dana, když dorazila domů.
"A chceš udělat kafe?" nabídne se Miki a vyskočí z gauče.
"Radši bych si dala cappucino." řekne prosebným hlasem a praští sebou do křesla. "Mam nervy na pochodu a cappucino mě vždycky dokáže nakopnout. Děkuju."
"Když cappucino, máš ho mít." zašvitoří Miki a s úsměvem na tváři se pustí do přípravy. Chvilku to sice trvá, ale po pár minutkách vyjde z kuchyně s nádherně vonícím hrnkem.
"Děkuju." řekne Dana a téměř jedním douškem horkou dobrotu vypije. My jenom s Miki nevěřísně zíráme, jak to vůbec může zvládnout.
"Dančo..." protáhnu,když už všechno vypila. "Kdy přijedeme Justýnka od babičky?"
"Jé, neříkej, že se vám po tom malým ďáblíku stýská." zasměje se Dana.
"No, docela jo." přiznáme sborem s Miki a upřeně hledíme na Danču.


"Tak to vás bohužel zklamu. Justýnka přijede skoro až za tři týdny. Poslay jsme jí tam schvalně, aby vás neotravovala. Vím, že ji máte rády, ale přijely jste sem hlavně proto, abyste si to tu užily a ne abyste se staraly o naše děti."
"Takže mys se s ní uvidíme až poslední týden?" vykulí smutně oči Miki.
"S největší pravděpodobností." připustí Dana. "Ale nezoufejte. Myslím, že za ten týden jí budete mít až dost."
"A vy půjdete s robertem o víkendu do práce?" zeptám se , protože chci vědět, jestli s nima pře víkend budeme moct být.
"Ne, o víkendu do práce nejdeme. A na další týden máme pro vás s Robertem překvapení. Doufám, že budete mít radost." napínala nás Dana.
"A co to je?" vychrlila Miki a myslela si, že jí to snad Dana řekne. Ta se jenom pousmála a řekla:" Kdybych vám to prozradila, už to nebude tajemství a nerada bych vás připravila o překvapení."
"A...alespoň nám malinko napovědět nemůžeš?" zkoušela to Miki, ale marně. Dana se na ní podívala jasným milým pohledem, který naznačoval, že to asi opravdu nepůjde.
"Co myslíš, že je to tajemství na příští týden?" zeptala se mě Miki, když jsme ležely v posteli.
"Tak to nevím." zakroutím hlavou a lehnu si na břicho hlavou k ní. "Ale jak tak znám Danu a Roberta, bude to něco neobyčejnýho, něco, co bychom od nih nečekali."
"Takže myslíš, že bychom třeba někam jely?"
"Je to dost možné. Neříkám, že určitě, ale něco ve mně mi napovídá, že se to týká výletu."
"A tvoje předtuchy většinou nelžou." řekne Miki a udělá na mě takovou grimasu, že se musím začít smát. No vážně, pokaždé mě ty její obličeje rozesmějou. Ta kdyby se viděla, musela by smát taky. A že to není porpvé, co se něco takového stalo.
"Jsi nervózí?"
"Z čeho?" vyklopim nechápavě po ohromném výbuchu smíchu a utíram si oči rukávem od pyžama.
"No ze zítřka. Máš se sejít s Caycem a skoro vůbec si o tom nemluvila." diví se Miki.
"Víš, nervózní celkem jsem, ale moc o tom nemluvím, jinak bych se asi sesypala. Zkrátka...,nejsem nervózní z toho, že se sejdu se slavnou hvězdou, ale jsem nervózní z toho, že na mě bude v 10:00 čekat báječnej milej kluk a já mam strach, že udělam nebo řeknu něco, čim to všechno podělam."
"Buď sama sebou, jako vždycky. Takovou tě poznal a jestli tim vybíráním brejlí myslí i něco víc, chce, aby tam přišla ta holka, kterou srazil a ne někdo jinej."
"Já vím, že máš pravdu, jako vždycky, ale mam zase pochyby. Stejně jako tenkrát s Ondrou. Měla jsem tušní, že se něco tsane, něco špatnýho a taky že se stalo."
"Ale pochop, jestli je Cayce opravdu takový, jakýho si mi ho popisovala, tak to dopadne úplně jinak. Vždyť Ondra byl nevyzrálej blbeček. Jedině někdo kdo neni vyspělej, by tohleto mohl udělat."
"Když, Cayce je bezva, hodný, milý a tak. Jenomže...-"
"Jenomže?"
"Známe se jenom jeden den. Za takovou chvilku člověk přeci nemůže toho druhého poznat úplně do detailu."
"To sice ne, ale zapomínáš na jednu důležitou věc. Pokud ho pořád srovnáváš s Ondrou, musím ti připomenout, že Ondrovi už je teď 16 a jemu je 20. Kdo si myslíš, že má víc rozumu? Kluk, kterej kope do fotbalovýho míče, otočí se za každou sukní, anebo kluk, kterej je sice slavnej, ale postaral se o tebe, když ti bylo špatně?"
"Jak to děláš?"
"Jak dělám co?" zeptá se Miki a koukne na mě nechápavým pohledem.
"Přeci to, že mě vždycky dokážeš přesvědčit a že mi pokaždé ukážeš správnou cestu."
"No jo, taková už jsem prostě já. Tvoje dobrá víla." vtipkuje.
"Myslím to vážně. Mám tě ráda."
"Vždyť já tě mam takky ráda."
Podle mýho je dobře, když si člověk tohle řekne v jakýkoli běžný den. Lidi potřebujou vědět, že pro někoho něco znamenají a nebýt té báječné věty, každý by se cítil méněcenný.
Chvilku jsme si s Miki ještě povídaly a potom na nás obě zčala pomalu padat únava. Nejprve usnula Miki a po ní já. Mně to ale trvalo o něco déle než jí, portože si mi hlavou pořád honil zítřejší den. Co bude, co mě čeká a taky, jak to všechno dopadne.
Nakonec jsem stejně usnula a připadalo mi to jako chvilinka, co mi sklaply víčka a já zabrala. Naštěstí jsem měla nažízenej mobil, abych náhodou nezapsala a nepřišla na tu schůzku pozdě.

"Dobrý ráno." zívnu ospale a protáhnu se. Nemůžu tomu věřit. Ono je půl devátý a Miki, která může ještě spát, stojí v koupelně a maluje se. To já na jejím místě, bych ležela v posteli až... No zkrátka bych si užívala toho, že můžu dlouho spát. Ale Miki ne, té prostě vyhovuje, když může vstát nejdýl v půl osmý a potom je teprve šťastná.
"Jo, jo. Tobě taky." ozve se dunivym zvukem z koupelny. Rozvrzaná vylezu z postele a vratkým krokem si to šinu k Miki.
"Jak ses vyspala?" položí mi řečnickou otázku, aby řeč nestála.
"Radši mi ani nemluv." utrouším nabroušeně. "Přislo mi, jako bych spala na hřebících a navíc ta noc nějak rychle utekla."
"To já se vyspala báječně. Spalo se mi jako ještě nikdy předtím." hýří elánem a dobrou náladou. Kdybych mohla, hned si to s ní vyměním, portože to je právě to, co potřebuju na dnešní dopoledne. Jestli přijdou takhle nakvašená, Cayce asi vezme nohy na ramena a bude všechno v trapu.
"Však se taky probereš." uklidňovala mě Miki, když koukala na muj nepřítomnej výraz, který se odrážel v zrcadle. "Šplouchni na sebe studenou vodu a bude to. Potom se nasnídáme a já tě nějak upravím, jo?"
"Tak dobře." zabrumlál a potopím hlavu do umyvadla, který jsem si napustila studenou vodou. Pak už to pokračuje jako každý jiný ráno. Jdeme se nasnídat, pozdravíme se s Markou, chvilku klábosíme a když už usoudim, že je pravej čas na to, jít se připravi, odporoučíme se opět do pokoje.
Samozřejmě Mik nezklamala a vykoulila mi na hlavě romantickej drdol, přepudrovala mě a dala mi řasenku. Potom vytáhla svoje známý kleštičky na řasy a trochu mi je natočila. Všechno zakončila jemnou béžovou rtěnkou, abych nevypadala zmalovaně a já se na sebe koukla do zrcadla.
Vypadalo to moc hezky. Pudr zakryl těch pár pupínků, co mám na nose a řasy se mi díky kleštičkám hezky zvýraznily. A ta rtěnka? Skoro bych jí ani nepostřehla. Jemně mi zvýrazňuje rty a já vypadam přírodně hezky. Kdybych na to měla nervy, tak se takhle budu líčit sama, jenomže ráno se mi do toho moc nechce. Maximálně na sebe napatlam řasenku a tim to hasne. Pudr sice u sebe nosim, ale spíš jenom symbolicky, aby se neřeklo :D
"To by bylo. Děkuju moc." řeknu a zvednu se ze židle. A teď tu máme druhý problém." postesknu si. "Co si mam vzít na sebe, abych nevypadala jako vagabund, jako slečna z dálnice anebo až příliš přeslazeně."
"Dostala jsem nápad." vyhrkne Miki a otevírá dveře od své skříně. Chvilku se tam přehrabuje v ramínkách, na kterých má pověšené věci a pak vytáhne jedny šaty.
"Mohla bych ti je půčit, kdybys chtěla a hlavně pokud by se ti líbily. Myslím, že k tomu, jak jsi učesaná a nalíčená, se perfektně hodí." a podala mi krásné světle kávově hnědé šaty. Spíš vypadaly jako cappucinno než jako kafe, ale na tom nesešlo. Oprabdu ladily k béžoé rtěnce a já z nich byla nadšená.
A mají i odepínací ramínka, kdyby se ti náhou nelíbily takhle." ukázala Miki. "Navíc jsou nad kolena, ale zase ne moc vsoko, takže vypadají celkem hezky. Chceš si je skusit?"
"Jasný, teda, pokud ti to opravdu nevadí."
"To se ví, že ne. Jinak bych ti je přeci nepůjčovala." usěje se Miki a sundá šaty z ramínka. Já si je opatrně od ní vezmu a rychle se do nich soukám.
"Bude z tebe šílet." přeháněla Miki, když jsem se na ní otočila. "Vážně, moc ti sluší. DOkonce víc než mě." lichotí mi.
"Ale teď už to vážně přeháníš." řeknu mile, portože vím, že to říká jenom proto, aby mi pozvedla sebvědomí.
"Opravdu ti moc sluší." nedá se odradit a stoupne si kousek vedle mě. Já se malinko pootočím a kouknu na sebe do zrcadla. Šaty mám obtažené až k pasu a potom jsou lehounce nabírané. Chvilku váhám, jetsli si je mám vzít s ramínkama anebo bez nich, ale usoudím, že s nima je to přeci jenom lepší. Obzvlášť, pokud jdu na první rande. Ať to moc nepřeženu a aby si o mně potom nemyslel, že jsem nějaká fiflena.
"Jdeme na to."
"Ptfuj ptfuj." poplive mě Simbolicky Miki a potom mě kamarádky obejme. Obuju si bílé žabky a potom zvednu z botníku kabelku téměř ve stejné barvě, která mi s nimi ladí. Nevím porč, ale i když jsme moc nervózní, v Mikinných šatech, si připadím, jako princezna.
"Drž mi palce." zašeptam při odchodu z domu. Zkontroluju čas a vyrážim.
"Ať ti to vyjde." zavolá na mě Miki, když za sebou zavíram vrátka od velké zahrady.
"Teď už jsem samaa všechno je jenom na mně." šeptam si pro sebe. "Čeká mě docela kus cesty, ale moc si to nepřipouštím. Jediné, na čem mi teď záleží, je neudělat ze sebe hlupáka. Z jedné strany se moc těším, až Cayce uvidím, ale z té druhé se bojím, abych něco nevyvedla. Něco, čeho bych potom mohla litovat.
Ulice ubíhají až moc rychle. Zdá se mi, že snad ještě rychleji, než kdykoli jidny, co jsem tudy šla a že to by hodněkrát za minulý rok.
Konečně stojím na náměstí, procházím okolo sloupu, kde se na mě směje petice kluků. Vlastně čtveřice, Cayce překrývá další plakát. Zkluboka se nadechnu a vejdu do uličky, ve které mě Cayce předevčírem srazil.
Někdo tam opravdu stál opřený o zeď. Stál ke mně zády, takže mě ani nemohl postřehnout. Já se k tomu člověku přiblížila otrochu víc a trošku si otichu odkašlal. Ten někdo se otočil a já zase spatřila ty hezký zelený oči.
"Hi." pozdravil mě a já mu jeho milej pozdrav oplatila.
"Tak půjdeme?" zeptal se a ukázal ven z uličky.
"Dobrá,, ale budeš mě muset vést, já tu totiž žádnou optiku nevidím."
"Neboj, už brzo ti ty brýle koupím."
"Nejde o to, že bych opravdu nic neviděla, já to tu totiž moc neznám."
"Aha." zasmál se, ale potom se na mě podíval milým pohledem. "Sluší ti to." řekl a vyšli jsme z uličky. Já jenom zčervenala a jediné, co jsem byla schopná ze sebe dostat bylo: "Jé, diky. Tobě taky."
Nešli jsme dlouho. Cayce jenom zahnul do další ulice a naráz jsme byli před velkým obchodním domem.
"Tak, tady to je." řekl a rozpřáhl ruce.
"Tady?" yvděsím se, protože to místo vypadá docela dost napěchovaně lidmi.
"Samozřejmě. Můj strejda si kupuje brýle jedině od té firmy, která tu má obchod. Nebo bys zašla radši někam jinam? Řekni si?"
"Kdepak, vsadím se, že jsi vybral dobrou optiku. Jenomže, jsi si jistý, že chceš jít právě sem, kde je tolik lidí? Nevadí ti, že tě někdo uvidí?"
"Neboj, to je vpohodě. Teda, pokud se za mě nestydíš?" zažertoval.
"Já za tebe? Spíš ty za mě." a se smíchem jsme vešli do odchodu, který se svojí velikostí podobal ochodnímu centru v Praze na Chodově.
"Nejdřív musíme vyjet těmi schody nahoru a pak tou dlouhou chodbou až nakonec." vysvětloval Cayce. Zdálo se, že už tu párkrát byl, portože se tu celkem dobře orientoval. Na místo jsme došli správně a já jenom koukla na název obchodu. V tu chvíli, jako by se mi zaklínily nohy a nechtěly se pohnout.
"Tak pojď." vybídl mě Cayce, který se chystal právě vejít.
"Cože? My jdeme do Grand opticalu?" zhrozím se, portože si moc dobře pamatuu, když jsem si tam šla vybrat brýle k předloňským vánocům.
"Samozřejmě, mají tu kvalitní brýle a velký výběr, tak pojď."
"Já vím. Jenomže jsou moc drahé." zašeptám mu do ucha, když k němu doběhnu. "Ty brýle, cos mi omylem rozbil při té srážce stály ani ne 1.000 korun a kdybych si vybrala jakýkoli brýle tady, dáš za ně přinejmenších ty tisícovky tři."
"Buď v klidu." ubezpečil mě Cayce. "Ukaž mi na brýle, který se ti budou líbit a já ti je koupím." Nechtěl ajsem odporovat a dohadovat se s ním, portože to mi přišlo daleko víc neslušné, než jeho nabídku přijmout a být neskromná.
"Dobrý den, mohla bych vm nějak pomoct?" zeptala se mě německy prodavačka a já pořád ještě něschopná toho, abych ze sebe vydala hlásku, jenom stojím a zírám před sebe.
"Potřeboval bych koupit jedny brýle, tady pro slečnu." ujal se slova Cayce, který pochopil, že já asi opravdu nic neřeknu.
"Aha, a potřebujete na dálku nebo na blízko?" zeptala se prodavačka a mně došlo, že teď už opravdu budu muset komunikovat, portože takové údaje jestli mám brýle na dálku, na blízko, jestli tam jsou cylindry anebo ne, by těžko Cayce věděl.
S prodavačkou jsem se na všem domluvila a ona mi ukázala spoustu obrouček, které byly opravdu moc hezké, ale taky dost drahé. A to pořád mluvím jen o obroučkách a ne o brýlých celkově-i se skly.
"Co tyhle?" navrhl Cayce a ukázal na hranaté brýle se širšími pacičkami. Já jenom mrkla na cenu a při zjištění, že stojí 3500 jsem zdvořile odmítla se slovy :"To raději nějaké veselejší."
"Já myslím, že by slečně slušely tyhle a tyhle. Možná i tamhlety." řekla prodavačka a natáhla se pro ně. Byla samozřejmě tak pohotová, že já ani nestihla zpozorovat, kolik které stojí. Všechny byly moc hezké a zdálo se,j ako by prodavačka měla vyatipovaný můj vkus, tvar obličeje, zkrátka je všímavá.
Já si postupně všechny brýle několikrát vyzkoušela a noknec mi padly do oka khaki zelené s obroučkami jen nahoře a se širšíma pacičkama. Aniž bych cokoli říkala, nebo se zbožně shlížela v zrcadle, ozval se za mno hlas: "Tak tyhle ti sluší nejvíc."
"Dík, mně se taky moc íbí."
"Takže vezmeme je?" zeptala se prodavačka a mile se usmála. Docela ji obdivuju. Celý den pendluje na nohou, můsí každému všechno vysětlovat a co asi člověka nejvíc naštve, když ten danej potom odejde a nic si nekoupí.
"A potřebovala bych znát vaše dioptrie, osu, poku máte astigamtismu, zkrátka vše, abych mohla vybrousit ty sklíčka."
"Z hlavy si to nepamauju, ale myslím, že bych mohla mít ten lísteček od očního u sebe v peněžence. Moment, prosím." a začnu se přehrabovat v kabelce a následně v peněžece. Nevím, jestli mi štěstí přálo ,anebo jestli je to tím, že mám tak neskutečný bordel ve věce a schovávám si úplně všechno, ale ten papírek jsem našla.
"Výborně." prohlásí prodavačka a vytáhne ten jejich metr, kterým vždycky měří, kde přesně mám zorničku. Fixem nakreslí na umělá sklíčka tečku a pak všechno uklidí.
"Takže nové brýle budou za dva dny." prohlásí a napíše si na lísteček datum 12.července.
"Až za dva dny? Nešlo by to už dneska?" zeptá se s milým úsměvem Cayce.
"No, že jste to vy, Pane Calytone." prohlásí prodavačka. "Tak já ty brýle stihnu udělat do dneška. Ale bude potřeba, abyste si pro ně přišli už tak kolem třetí. Vyhovuje vám to takhle?"
"Naprosto." souhlasil Cayce, rozloučili jsme se oba s prodavačkou a vyšli z optiky.
"hci ti poděkovat za to, že mi ty brýle kupuješ a taky jsem ti chtěla říct, že je mi trapný, to koilk ty brýle určitě stojí. Jestli budeš chtít, určitě ti na ně přidám."
"Nemluv hlouposti. Vždyť nebýt mě, tak máš brýle pořád na nose a nemusíš hádat, co máš vedle sebe." a mile se usmál. "Vždyť před sebou máme celé odpoledne, tak si ho nebudeme kazit ne?"
"Celé odpoledne?" podivím se.
"Nebo ty snad chceš jít domů?"
"Ne to ne...- Jenomže já jsem...- Víš ty brýle a to všechno, myslela jsem, že...-" Cyce se najednou zastaví, potichu se zasmějě a potom prohlásí: "A víš že je vlastně roztomilý, když jsi v rozpacíh? Celá zčervenáš a vážně vypadáš roztomile."
"Spíš bych řekla, že vypadám děsne." zakroutím hlavou.
"Ba ne, je to milý." nenechá se odbít a pokračuje. "Co takhle projít se tu, zjistit, co mají zajímavýho v obchodech a pak se jít někam najíst?"
"Já nevím, tak jo." vychrlím najednou ze sebe a už razíme. Celou cestu koukáme na obchody kolem sebe, i když si myslím, že stejně víc než na ty obchody koukáme na sebe. Tedy, pokud se tomu dá říkat koukání se na sebe. Pokaždý, když si jeden nebo druhý všimne, že si všimnul ten druhý, že se na něj kouá, rychle odvrátí zrak někam jinam.
Zřejmě to takhle působí dost zmateěn, když se to napíše. Zkuste si však představit scénu z filmu, když se klukovi líbí holka, celou dobu na sebe koukají a když se jejich poheldy setkají, očika uhnou někam jinam. Přesně tohle byl náš případ.
"Mám už docela hlad. A co ty?" zeptal se mě Cayce po téměř dvouhodinové procházce obchodním centrem.
"Docela jo." přiznám a začínám zjišťovat, že mi kručí v břiše.
"A máš ráda pizzu?"
"Pizzu? Tu úplně zbožňuju." vyhrknu a oči se mi určitě v tu cvhíli rozzářily jako světýlka na vánočním stromku.
"Tak je to vyřešené. Kousek odsuď je malá pizzerka a mohli bychom tam zajít. Byl jsem tam už mockrát a dělají tam vážně výbornou pizzu. Jestli by sis jí někdy jindy chtěla dát, doporučuju tenhle podnik."
"A zvu tě." dodal.
"Ale to nejde. Prostě to nemůžu přijmout."
"Proč? Je něco špatnýho, že tě zvu na oběd? Jestli nechceš jít, tak to řekni rovnou a já to pochopím."
"Ale v tom to není." řeknu utrápeným halsem. "Koupil si mi brýle a teď mě zveš do pizzerky..."
"Hej, hej hej..." řekl mile a položil mi prst na pusu. Potom se usmál a pokračoval :"Z ničeho si nedělej hlavu. Ber to tak, jak to je, dobře?"
Samozřejmě se na mě podíval tím svým báječným pohledem a já už raději nic nenamítala. Bylo mi totiž víc než jasné, že kdybych něco řekla, všechno pokazím a to opravdu nechci.
Do pizzerky jsem došli v klidu a samozřejmě bez mých poznámek o tom, jak je to všechno děsné, že Cayce stojím moc peněz a ledaco jiného.
Už ve chvíli, kdy jsem stoupali po schodech nahoru, se rozlehla celým schodištěm nádherná vůně z kuychně. Pizza sice nádherně voní, ale ve chvíli, kdy celé dopoledne nic nejíte, máte pocit, že do kuchyně vtrhnete a dáte si od každého něco.
Cayce mi podržel dveře a vstoupil hned za mnou do restaurace. Bylo to tam nádherné. Kam jsem se podívala, všude spousta dřeva a tím, že tu jídelní místonost udělali v podkrovních prostorách, působilo všechno tak teple a útulně.
"Tak co, líbí se ti to tady?" zeptal se Cayce, když jsme si sedali k malému stolku u okna.
"Je tp tu moc krásné. Už dlouho jsem nebyla na tak hezkém místě."
"Já to tu mám taky moc rád." přiznal Cayce a ani nezvedl jídelní lístek, který mu ležel vedel ruky. Snad proto, že svými častými návštěvami zjistil, jaká pizza mu chutná nejvíc.
"Jakou si dáš ty?" zeptal se mě, když jsem dolistovala nabídkami pizz.
"Asi klasiku." prohlásím. "Pizzu se šunkou a sýrem."
"Vážně? Já si zrovna říkal, že si ji dám taky. Je moje nejoblíbenější. Pro někoho sice už taková obyčejná, ale právě proto mi chutná."
"Vzal si mi myšlenku." prohlásím a usměju se. Zase se naše pohledy potklay. Tentokrát však ani jeden z nás neuhnul. Cayce se mi vpíjel do očí a bylo to tak pronikavé, že jsem nemohla mrkat a ani dýchat. Zdálo se, jako by se mi snažil vniknout až do hlouby duše. Z našeho krásného pohledu nás vytrhl až čísník, který se přišel zeptat, co si dáme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 janča janča | E-mail | 27. ledna 2009 v 22:27 | Reagovat

supeeer!!! pokračkoooooooo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
information copyright +++ us5-richie-4ever.blog.cz
design and layout copyright +++ Asheen and LAYFORteam