Prázdniny s hvězdou-6.kapitola

19. ledna 2009 v 18:03 | MaRkéŤulka |  Prázdniny s hvězdou
Autor: Annyny

Ve snu se mi zase honilo to, co se stalo. Ulička, Cayce, krev, kluci, bolest hlavy. A takhle to šlo pořád dokola. Vůbec jsem si neodpočinula a neustále sebou mrskala.
"Klid. Je to dobrý." řekl někdo tichým hlasem. "Asi se ti jenom něco zdálo." Byl to Cayce, který vedle mě pořád seděl.
"Já, já jsem měla sen, že..."
"To je dobrý. Byl to jenom sen." uklidňoval mě a já z jeho pohledu cítila oporu.
"Dík." řeknu a pokusím se o úsměv, i když mě bolí hlava a je mi děsně blbě. Jsem ráda, že tam semnou sedí on a vím, že se mi nic nestane.
"Nemáš něco na bolení hlavy? Nevím, třeba ibalgin." zasténám a chytnu se za hlavu. "Myslela jsem si, že to bude lepší, když se vyspím, ale vyjde to nastejno." zamumlám.
"Vždyť jsi skoro vůbec nespala." řekne Cayce a hledá v lékárničce něco proti bolesti.


"Jenom, co jsi zabrala, už si sebou začala házet. Jestli jsi spala čtvrt hodinky, tak i to je dost."
"Vážně? Mně to přišlo, jako bych spala celou věčnost, ale jsem ráda, že už nespím." vezmu si sklenici vody s ibalginem, kterou mi připravil.
Najednou se otevřeli tiše a do pokoje vstoupili tiše kluci a za nimi nějaký cizí pán. Odhadem bych mu hádala tak 45-50 let.
"To už jsi se vyspala?" zeptal se mě s údivem Vincent. "Myslel jsem, že budeš spát jako dřevo."
"No, kéž by." odpovím se Smutným hlasem. "Co bych za to dala. Usnout a spát alespoň 2 hodinky a až se probudím, aby mě ta hlava přestala bolet."
"Přivedli jsme našeho doktora a ten ti pomůže." ukázal Izzy na toho chlápka, oc s nima přišel. "Jmenuje se Johan a je fajn. Už jsme mu sice řekl, co se stalo, ale bylo by lepší, kdybys mu to řekla sama ještě jednou." a nechali mě s Johanem samotnou na pokoji.
"My si musíme jít jenom něco zařídit. Ale za chvilku jsme zpátky." řekli a zabouchli dveře.
"Tak slečno, co vás přesně bolí?" zeptám se mě Johan a posadil se na stoleček proti mně. Já mu ukázala na temeno hlavy a taky ruku, na kterou mi spadla popelnice.
On se malinko naklonil prohmatal mi hlavu. Snažila jsem se nic neříkat, ale ke konci už jsem prostě sykla bolestí.
"Máš tvrdou hlavu." řekl s humorem. "Tím samozřejmě nějak nenarážím na tvou povahu." dodal pobaveně. "Ten chci říct, že máš štěstí. Máš to tu sice trochu rozseknuté, ale naštěstí to je jenom povrchové a myslím, že se to nebude muset ani zašívat."
"To jsem ráda." prohlásím a už se chci zvednout. On mě však usadí zpátky na pohovku a začne přede mnou mávat prstem.
"Sleduj ho." řekne a pohybuje s ním do stran. Připadám si jako ty tučňáci v ZOO, když kroutíme rukama a oni kroutí hlava tím samým směrem.
"Správně a teď se koukej přímo před sebe." a vytáhnul malou baterku, podobnou, jako má moje očařka. Svítil mi s ní nejdřív do jednoho oka potom i do druhého,
"Nemyslím, že se jedná o závažný otřes mozku ale zcela vyloučit ho nemůžu." prohlásil. "Doporučoval bych ti, aby ses ještě pořádně prospala a klid na lůžku alespoň do zítra. A zdůrazňuji alespoň. Ostatně, ty sama už poznáš, až se ti uleví. Brala jsi si teď něco proti bolesti?" zeptal se.
"Před chvílí, zrovna než jste přišel, mi dal Cayce ibalgin." prohlásím a zvednu platíčko prášků, aby ho doktor viděl.
"No dobrá, já ti tu nechám ještě jedny prášky a doporučoval bych ti spíš je, protože na ibalgin si člověk strašně rychle zvykne a pak se stává, že přestává i fungovat."
"Děkuju."
"Budeš si brát jeden ráno a jeden večer." naordinoval mi a vyndal ze své kožené tašky malou žluto-zelenou krabičku. "A pokud by tě ta hlava vážně hodně bolela, můžeš si vzít jeden navíc. Ale jenom jeden, víc ne. Mohlo by ti to i uškodit." upozornil mě.
"Budu dávat pozor a ještě jednu děkuju. Co jsem dlužná?" zeptám se.
"Nic, je to jako bych ošetřoval jednoho z mých kluků. S tím si nedělejte starosti." prohlásí a zvedne se ze stolku. "No, tak asi abych šel. A jak jsem řekl. Dva dny klidu, žádné hlouposti a pořádně se vyležte. Nashledanou."
"Naschle." zavolám a můj pozdrav se odrazí od stěn. Zůstala jsem úplně sama na hotelovým pokoji. Ani nevím, kde ten hotel je, kde je Miki, kolik je hodin a cítím se hrozně. Nějaký kluk mě srazí, já omdlím, přinese mě do hotelu, který vypadá dost luxusně a dozvím se, že jeho kamarádi včetně něj tvoří nejznámější skupinu US5. Navíc potřebuju domů a nevím kudy. Nikdo tu semnou není a já nevím, co dělat.
Jenom sedím a koukám před sebe. Hlava mě pořád bolí, ale už ne tolik, protože cítím, že ten ibalgin začíná lehce působit.
Pořádně si pokoj prohlídnu. Dveře jsou uprostřed a naproti nic je velké francouzské okno s dlouhými bílými závěsy. Od dveří napravo jsou další dveře, který nevím, kam vedou. A uprostřed místnosti stojí dvě pohovky. Jedna, na který teď sedím a druhá proti ní. Mezi nimi je malý skleněný stolek, na kterým před chvílí seděl Johan a zamnou stojí dvoj postel. Velká luxusní a krásně ustlaná postel. Když bych si ale mohla vybrat, kde budu ležet, jestli na té posteli, nebo na báječném moderním gauči, radši si vyberu ten úžasný gauč.
A najednou se mi začne chtít na záchod a já nevím, kam jít. Jediný, co mě napadlo, jsou ty dveře napravo od vchodu, ale je mi blbý tu šmejdit. Co kdyby to nebyla koupelna se záchodem, ale další pokoj.
"Kdepak." řeknu si v duchu. "Co když přijdou kluci a uvidí mě, jak tu slídím, radši počkám, až přijdou a zeptám se jich."
Takže jsem zase zalehla na gauč s lehkou bolestí hlavy a koukala na obrovský lustr nade mnou. V duchu jsem počítala vteřiny a přišlo mi, jako by kluci byli pryč celou věčnost. Usnout jsem nemohla, protože mi bylo špatně a pokaždé, když zavřu oči, točí se semnou celý svět.
Opatrně se zvednu, obuju si boty a s lehkým kymácením se kolíbám ke dveřím a vypadá to spíš jako bych byla opilá.
A aby toho nebylo dneska málo, zrovna, když stojím proti dveřím, tak se rozletí dokořán a mě praští do hlavy. Já sebou majznu na zem a koukám se, kdo je to tak milý a snaží se mě zabít.
"My Gott!" zaklel sklíčeně Cayce a pomáhal mi zvednout se ze země. "Já se vážně omlouvám Nechali jsme tě tu moc dlouho a já jsem letěl co nejrychleji do pokoje, kdybys náhodou něco potřebovala." vysvětloval.
"No, koukám." utrousím nakvašeně. "Tebe to baví mě takhle mordovat? Ještě pár takových incidentů a můžete mi připravit rakev."
"Já to nedělám schválně." odpoví a jdeme si sednout. "A kam jsi vůbec šla?" zeptá se zmatně, když si uvědomí, že mě srazil u dveří.
"Já byla zrovna na odchodu." vysvětlím. "Myslela jsem, že bych už mohla jít, protože vy jste byli dlouho pryč a mně už je lépe. Tak, co bych vás tu otravovala."
"Nemluv nesmysly." namítnul Cayce. "Vždyť...Zkrátka nás tu neotravuješ. A opravdu se ti omlouvám za všechno, co se dneska stalo. Kdybych mohl, hned to vrátím zpátky." v zápětí se ale zatvářil, že řekl něco špatného.
"Teda, jako nevzal bych to zpátky, protože ty ..."
"Vyšetření hotový?" zavolal Izzy, který si to mašíroval rovnou k nám. "A kdes vzala další bouli?" zeptal se a ukazuje mi na čelo. "Neříkej mi, že si sebou zase někde praštila." zasměje se.
"No, dá se to tak říct." přikývnu a začneme e s Caycem smát.
Ach jo. Docela by mě zajímalo, co mi chtěl říct. Třeba mi chtěl říct něco zajímavého a Izzy to překazil.
"Psali jste už té Miki?" začnu se strachovat, protože už je docela dost pozdě a Cayceho hodinky ukazujou něco málo před osmou.
"Jo Richie jí napsal." přikývnul Izzy a vlezl do tý místnosti, do který já se bála vejít. "Půjčím si na chvilku koupelnu, můžu?" řekl a stoupnul si k umyvadlu.
"Jasný, to je přeci samozřejmý. Jako doma, Izzy." zazubil se na něj Cayce a kouknul nesměle na mě.
"A jak jí to napsal? Jako to napsal: Milá Miki, náš kamarád způsobil Anny otřes mozku a leží teď u nás na pokoji. Richie z US5?"
"Ne tak docela." zavolal Izzy a utřel si ruce do žlutého ručníku. "Zkrátka...on jí zavolal a řekl jí to. Myslel si totiž, že SMSka je taková...Taková blbá na vysvětlování složitých situací. A taky se na tebe přijde podívat. A když to vyjde, přijede si pro tebe ten strejda nebo u koho že to jsi."
"Co? Takže je to všechno v pohodě?" zajásám a hodím ofinu dozadu. "A nevíte, jestli nezabloudila?" zeptám se ještě.
"No, podle toho, co říkal Richie, si ona myslela, žes zabloudila ty." a zasmál se. "Potom tě prý naháněla po náměstí a nakonec to vzdala, protože sis prý nevzala mobil a ona si myslela, že půjdeš domů."
"Aha, já si právě myslela to samý. Ale než jsem se stačila dostat domů, stalo se to, co se stalo." a pobaveně mrknu na Cayce. "Neříkala náhodou, kdy si pro mě Robert přijede?" zeptám se ještě, abych věděla, kdy se mam jít připravit.
"No, tak kolem osmý." zabručel Izzy a zavřel za sebou dveře koupelny. V tu chvíli jsem si vzpomněla na mojí nehoráznou potřebu.
"Hele kluci, mohla bych si tu u vás odskočit?" a akutně ukážu na dveře koupelny.
"To je jasný. Doufám, žes tu celou dobu nečekala na náš souhlas." já jenom sklopila hlavu a trošku se zasmála. Vletěla jsem do koupelny, zabouchla za sebou dveře a slyšela kluky, jak tam něco probírají a zřejmě se docela dobře baví.
Chvilku jsem se v koupelně zdržela, trochu si upravila vlasy a vyšla ven. Izzy už byl pryč a na sedačce seděl už jenom Cayce.
"Není už náhodou osm?" zeptám se a malinko začnu panikařit.
"Jo, pár minutek po osmé už bude. Ale buď v klidu, Richie vyřídil té tvé kamarádce, v jakém jsi pokoji a i s tím tvým strejdou si přijdou pro tebe až sem." a zvedl se.
"To je dobře." přikývnu a letmo na něj kouknu. "Myslela jsem právě, že na mě bude čekat před hotelem." dodám a nervózně si začnu točit prstýnek na prstu.
"Právě přijdou až sem, aby si tě mohli odvézt a náhodou si sebou někde nepraštila, když je ti špatně." vysvětlil.
"To je fakt." přiznám nervózně a prstýnkem otáčím čím dál víc křečovitěji.
"Klid, je to jenom obyčejný kluk, který..."namlouvám si, ale nejde to. "Který blbec není obyčejný a má hezký oči." hlodá ve mně malý ďáblík.
"Děje se něco?" zeptá se mě Cayce při pohledu na rozedřený prst od prstýnku. "Není ti dobře? Klidně si ještě sedni." nabídne mi a jde ke mně. Vezme mě za ramena a posadí mě na pohovku.
"Lepší?" zeptá se a ustaraně na mě koukne. V tu chvíli, co vedle sebe sedíme cítím zvláštní mravenčení v prstech a mám zvláštní pocit. Nemůžu říct, že bych se do něj zamilovala, ale něco visí ve vzduchu.
"Jo, jsem jenom malinko nervózní." přiznám a přestanu si ničit ruce.
"To nemusíš." ujistil mě a zvědavě si mě prohlížel. "Povídej mi osobě něco." poprosil a já byla ráda, že ho aspoň trochu zajímám.
"Já nevím." pokrčím rameny. "Nejsem moc zajímavá." Přiznám a ušklíbnu se. "Oproti tvému životu jsem spíš příšerně obyčejná."
"Mně to nevadí. Rád bych věděl, co děláš, odkud jsi, co tě baví." řekl a z jeho hlasu jsem vycítila jistou náklonnost.
"Tak dobře." souhlasím a dám se krátkého životopisu. "Jsem obyčejná holka z český republiky. Bydlím v jednom z největších měst v Plzni. Mimochodem, vyrábí se tam výborný pivo. Ve světě se mu říká Plzeň, znáš ho?"
"Plzeň se vyrábí u vás v Plzni?" vykulil oči. "Nikdy jsem se nezajímal odkud je, ale dost mi chutná. Pil jsem i spoustu jiných piv, ale tohle je výborný." uznal Cayce a se zájmem dál poslouchal moje vyprávění.
"No a bydlím s babičkou s rodinném domku. Máme báječnou zahradu, altánek a bazén. A samozřejmě sama babička je úžasná. No a já... Mě přijali na ekonomku, takže v září nastupuju do prváku."
"To znamená, že ti je patnáct?" tipnul si a samozřejmě se trefil. Já jenom přikývla na znamení souhlasu a už nic neříkala.
"A co tě baví? CO máš ráda nebo děláš ráda ve volném čase?" zajímalo ho.
"Hrála jsem házenou od druhý třídy a potom hraju od stejný doby na flétnu a přešla jsem na klarinet. Ten mě samozřejmě bavil víc a měla jsem pro něj větší vlohy než na házené, takže jsem mu dala přednost."
"A ten klarinet, to je nějaký dechový nástroj?" Docela mě překvapilo, že člověk, který se pohybuje v hudební branži neví, co je to klarinet, ale nikdo přeci není neomylný a nemůže vědět všechno.
"Přesně. Je to dechový nástroj a přirovnala bych ho asi k flétně. Akorát že flétna je malinká a tohle je tak 3x větší. Navíc je vyrobený z ebenového dřeva a k rozeznění toho nástroje potřebuješ plátek z bambusu."
"Jo, už asi vím." vzpomněl si a podrbal se na hlavě. "Jestli to e to, co si myslím, tak je to ono. Děda na něco podobného hrával. Má to černou barvu, skládá se to z několika dílů a spoustu stříbrných klapek?"
"To je přesně ono." přikývnu a zase malinko pootočím prstýnkem. "A co ty?" zeptám se, aby nenastalo takový to trpný ticho.
"Já zpívám s klukama a je to činnost, kterou miluju. Není nic lepšího než být s kamarády, kteří tě podrží. A jinak rád surfuju. Je to paráda jenom ty a moře."
"Surf?" řeknu obdivně. "Vždycky se mi líbilo, když ukazovali ty nejlepší, jak projíždí těmi vlnami. Musí to být paráda."
"Jo, to musí." souhlasí Cayce.
"Jé promiň, já tě vlastně přerušila." omlouvám se a kousnu se do rtu. Sice už ta nervozita malinko opadla, ale pořád jí v sobě trochu cítím.
"V pohodě." a usměje se. "No a nevím, co bys ještě chtěla vědět. Moje "doma" je v Kalifornii, kde mám báječné rodiče. No a taková zajímavost...miluju modrou." a zasměje se, protože má na sobě zrovna modrý triko s tmavě modrou mikinou. "Tu barvu prostě zbožňuju." a hodí roztomile rukama.
"Já mam zase ráda fialovou. Ale ne tmavou, ani přehnaně výraznou. Už od mala ujíždím na lila fialovou a proto mam ve stejné barvě i notebook."
"Fialovou, tu má ráda mamka. Chtěla nechat udělat fialový závěsy v obýváku, ale taťka přežije cokoli Jenom ne fialový závěsy." a začali jsme se oba smát.
"A co vaši? Jsou v pohodě?"
"No, naši..." protáhnu a nevím, co na to odpovědět, Nechci ho zatěžovat tím, že rodiče nemam a dělat ze sebe nějakou ubohou chudinku, ale zase mu nechci lhát. Vím, jak to dopadá a navíc lhaní nemam ráda.
"Víš, naši umřeli, když jsem byla malá. Měli autonehodu." řeknu a v duchu si oddechnu, že to nejtěžší už mám za sebou.
"To jsem nevěděl, promiň, neptal bych se na ně, kdybych to věděl."
"To je v pořádku. Nemohl jsi to vědět." uklidním ho a bohužel na chvíli nastane ta trapná chvíle ticha, které se snažím celou dobu vyhnout. A jenom abych tam tak neseděla, chci něco říct, ale v tu chvíli se zřejmě Cayce chtěl pokusit o to samý a teď se navzájem přerušíme.
"Mluv první, slečna má přednost." ustoupí galantně a já jenom valím oči. On ještě po světě chodí nějaký kluk, který má slušný vychování? Skoro se mi tomu ani nechce věřit.
"Ne, to byla jenom taková hloupost. To tvoje je určitě důležitější."
"Já jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys mi nedala mailovou adresu. Mohli bychom si psát, a tak. Jsi vážně moc fajn holka a bylo by fajn být s tebou v kontaktu."
"Jé, tak jo." vyklopím ze sebe tak rychle, že mi téměř není rozumět. krev se mi nahrne do hlavy a já úplně zapomínám na to, že se ještě pořád necítím moc dobře. Nadiktuju mu svůj mail a on mi zase řekne ten svůj.
"A to je teda veřejný mail?" řeknu spíš jako oznamovací větu, než jako otázku.
"Ne, tenhle je můj soukromý. Na ten oficiální, kam mi píšou všichni chodím samozřejmě taky, ale kdybys mi napsala, nebo já tobě, ve všech těch zprávách by se to ztratilo."
"Tak fajn." řeknu a složený papírek si schovám do kapsy.
"Tak fajn." zopakuje a navzájem se na sebe usmějeme. Přišlo mi to jako celá věčnost, co jsme se na sebe koukali. Bylo to zajímavý. Jenom jsme proti sobě seděli a koukali se sami sobě navzájem do očí, jako bychom si četli myšlenky. Vůbec nebylo potřeba žádných slov, protože naše pohledy mluvily za nás.
A pak se ozvalo to, co nás oba vytrhlo z oční komunikace. Bylo to klepání na pokojové dveře a nám oběma bylo jasné co to znamená.
"Dále," vybídl Cayce toho, do stál na druhé straně dveří. Na to se dveře otevřely a v nich stál vysoký tmavovlasý Robert a vedle něho Miki.
Sice US5 nebyla její nejoblíbenější skupina, ale bylo na ní vidět, jak je vykulená. A kdo by nebyl. Potkat se s někým tak slavným a stát v jeho pokoji, to je zážitek na celý život.
"Tak já už asi půjdu." řeknu pomalu a kouknu na Miki s Robertem. "Ale ještě než odejdu, ráda bych tě o něco poprosila." řeknu a otočím se. "Mám kamarádku, která US5 naprosto miluje a ...-"
"Říkal tu někdo jméno US5?" zařvala parta kluků, která vlezla ke Caycemu do pokoje. Pro mě už to nebyl takový šok, ale pro Miki zjevně jo. Teď už neviděla jenom Cayceho, ale i Richieho, Jaye, Izzyho a Vincenta.
"Tak když tu jste všichni, tak vás poprosím všechny. Jak už jsem říkala. Mam v Čechách kamarádku, která je do vás naprostý blázen a ráda bych jí vzala autogram. Vím, že je to blbý vás o něj prosit, ale udělalo by jí to ohromnou radost."
"No to je jasný." souhlasí Richie a vyndá si z kapsy liháč. "Tak kam to chceš podepsat?" zeptá se, když jsem mu doposud nepodala žádný papír.
"No, já...Na to jsem nemyslela." uvědomím si a rozhlížím se zmateně po místnosti, jako bych čekala, že mi nějaký papír vlítne přímo do rukou.
"Já něco mám." ozval se Robert, který až do té doby nic neříkal. "Myslím, že ve vestě budu mít malou trhačku, moment." a začal hledat ve vnitřní kapse vesty malý blok.
"A, tady je." řekl a podal nám malý zelený bloček. "Klidně ho popište celý." zasmál se, když viděl, jak jsem se po něm vrhla. Kluci se podepsali každý na jednu stranu a potom se otočili k Miki, která na ně obdivně zírala.
Já samozřejmě věděla, že by jí udělal autogram od nich taky radost a proto jsem je poprosila, aby jí udělali taky jeden.
Ve chvíli, kdy se jí dostalo 5 papírků s jejich podpisy do rukou, rozzářily se jí oči. Já zbytek podpisů schovala do kapsy a dávala na ně pozor, abych je Markét nezmuchlala.
"Tak my jdeme." řekl Robert. "Děkuju, že jste se o ní tak hezky postarali." poděkoval a prohlídl si partu mladých kluků.
"To ne my, spíš tady pan nešika." rýpl si Izzy. "Sice jí nejdřív skoro zabil, ale pak se o ní jako pravý gentleman postaral, viď, Caycíku." Cayce se na mě jenom usmál a já se usmála na něj. Nevím, jestli si toho úsměvu všimli i kluci a bylo mi to jedno.
"Tak ahoj kluci, ani nevím, jak vám poděkovat za to všechno, co jste pro mě dneska udělali. Jste všichni vážně moc fajn."
"Udělali jsme to rádi." řekl Jay. "A navíc, ty jsi taky fajn holka a dohlídneme na to, aby ti Cayce nechal spravit ty brýle."
V tu chvíli jsem si uvědomila, že moje brýle leží na stole a chtěla jsem se pro ně vrátit, ale Vincent jenom řekl. :"Neboj, koupíme ti nový. A když budeš chtít, úplně stejný."
"A nebo jiný." řek Izzy. "To je na tobě. Na jaký si ukážeš, takový budeš mít." a kluci jenom souhlasně přikývli.
Měla jsem chuť ke všem jít obejmout je za to, co pro mě udělali, ale bylo mi to blbý. Znali jsme se jenom pár hodin a skákat jim hned kolem krku. Radši ne, ještě bych ze sebe udělala bláznivou holku a to radši ne.
"Měj se hezky a dávej na sebe pozor. I když, pokud s tebou nebude Cayce, tak se ti nic nemůže stát." rozloučili se semnou a Cayce, který stál za všema čtyřma, ze své kapsy vyndal lísteček s mailovou adresou a naznačil, abych mu napsala. Já lehce přikývla, aby věděl, že jsem ho viděla a potom už jsme kráčeli dlouhou úzkou chodbou jednoho z nejluxusnějších hotelů v Berlíně.
Před ním na mě čekalo Robertovo služební auto a o nás i s Miki odvezl k nim domů. Hned, jak se za náma zabouchly domovní dveře, se z kuchyně vyřítila Dana a opatrně mě objala.
"Můj bože, jsem ráda, že se ti nestalo nic vážného." zasténala při pohledu na náplast na hlavě a na ovázanou ruku. "Měla jsem strach, co s tebou je."
"Omlouvám se. Nechtěla jsem vám způsobit starosti." vysvětluju a uvnitř sama sebe cítím, že je mi to opravdu líto.
"Nemluv hlouposti." vložil se do toho Robert a pomohl mi sundat si mikinu. "Vůbec takhle nemluv. Sice jsme měli starost, ale nikdo ti to nedává za vinu. Jsme rádi, že se ti nic nestalo." řekl a stejně jako mě tenkrát bral táta, vzal mě za ruku.
"Přesně tak." souhlasila Dana a všichni jsme společně odešli do obývacího pokoje.
"Máš za sebou hodně náročný den. Tak nechceš si jít radši nahoru lehnout?" zeptala se mě, když jsme si všichni dopili čaj. Sice bylo teprve devět, ale já vážně cítila dost unavená.
"Asi jo. A děkuju za čaj, byl výborný."
"Není zač. Doufala jsem, že ti bude chutnat. Nevím, jestli jsi to poznala, ale je to tem, který jste u nás pily s Luckou, když jste tu byly poprvé."
"No, jo." vykřikla Miki. "Já si na něj pamatuju. Moc hezky voněl, a vlastně voní i teď. Pořád jsem si říkala, odkud tu vůni znám." a potom se zvedla a odnesla všechny čtyři hrníčky do kuchyně.
"Tak já si jdu teda lehnout." oznámila jsem a zvedal se z gauče.
"Počkej Anny. Já půjdu s tebou." zadržela mě Miki a společně jsme zalezly do pokoje. Já se jenom rychle vysprchovala, potom se vysprchovala i ona a zalehly jsme obě do postele.
"Povídej, jaký to bylo." vypálila na mě dychtivě Miki. Bylo na ní vidět, že už od tý doby,co si pro mě přijeli, má několik otázek, na které by ráda dostala odpověď.
Vyprávěla jsem jí všechno do posledního detailu a ona to zase celé prožívala, jako je jejím zvykem. Vůbec nic neříkala a jenom zarytě poslouchala. Dělá to tak vždycky, protože prý moje vyprávění miluje.
"No a pak jsem zjistila, že se mi Cayce docela líbí."
"A jé je." povzdychla si Miki.
"Proč a jé je?" zarazila jsem se. "Přeci to, že se ti někdo líbí neznamená ještě konec světa ne?"
"Ale my tady nemluvíme o někom." připomněla mi tvrdou realitu Miki. "On je někdo. Holky z celýho světa po něm prahnou. Je mu dvacet a tobě patnáct, nepřijde ti, že je to..."
" Myslíš, jako že je to velký věkový rozdíl?" zarazila jsem se a vůbec nechápala, proč mi to říká. "Nežijeme v době našich prarodičů." trošku vybuchnu, protože obě moc dobře víme, že pět let a obzvláště v tomhle věku nehraje nějakou velkou roli.
"Já vím. Jenom nechci bys byla potom zklamaná. Je dost možný, že jste se na sebe usmívali, on tě srazil, potom tě tak zvaně zachránil. Je to všechno moc hezký, ale přijde mi to spíš jako pohádka, než jako skutečnost."
"To mně taky a zároveň doufám, že to jako pohádka skončí." a přivinu toho sladkýho medvídka me to you k sobě.
"Kéž by ti to vyšlo." řekla Miki a lehla si na záda. "Moc bych ti přála, abys byla šťastná. I když to vypadá spíš tak, jako že se tě od toho snažím odradit, je to naopak. Jenom nechci, abys zažila zklamání."
"Já vím, jak to myslíš." ujistím jí a lehnu si na bok. "Jsi hodná a proto tě mam ráda."
"Dobrou noc." popřeje mi a zhasne malou lampičku.
"Dobrou, zašeptám a přehodím přes sebe peřinu. V tu chvíli mi proběhne hlavou blesk, že jsem si zapomněla zapsat do deníku, ale teď už opravdu nemam náladu na to, zvednout se, jít do skříně a psát romány. Počkám do zítra a ono se to nezblázní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 janča janča | E-mail | 19. ledna 2009 v 23:34 | Reagovat

pokračkoooooo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
information copyright +++ us5-richie-4ever.blog.cz
design and layout copyright +++ Asheen and LAYFORteam