Prázdniny s hvězdou-5.kapitola

15. ledna 2009 v 20:06 | MaRkéŤulka |  Prázdniny s hvězdou
Autor:Annyny

"Pojď, půjdeme na Alexandrovo náměstí." napadlo Miki a už mě táhla tím směrem.
"Pamatuju si, že tam odsaď byla vidět parádně televizní věž."
"No, to je sice hezký, ale čeká nás docela kousek cesty, nemyslíš?" vytrhnu Miki ze snění. Sice to není až zas tak daleko, ale že by to bylo za rohem, to se taky říct nedá.
"Tak jsme za chvíli." mávne nad tím rukou a nedá se odradit.
"Za chvíli?" zarazím se a vložím ruce do kapes. "Pokud si dobře pamatuju, minule jsme tam šly skoro 3/4 hodiny a pokud vyrazíme teď, ve tři hodiny a budeme mít jo štěstí, tak jenom cesta tam a zpátky nám potrvá hodinu a půl.


"Tak se to nezblázní. Dana říkala že přijdou až večer. Navíc ty chodíš rychle a já se ti přizpůsobím." přemlouvala mě Miki a já se samozřejmě a nakonec nechala udolat. Ne, že bych nerada chodila, ale vím že Miki na to moc není.
"Musíme po Johanniterstraße." ukazovala Miki, ale mně něco napovídalo, že to by byla velká obchůzka navíc bychom se mohly pěkně zamotat.
"Vzala bych to spíš tudy." řeknu a ukazuju na druhou ulici. "Tou jsme šly i minule, pamatuješ?" a kouknu na ní s nadějí, že si na něco vzpomene. "Nic?" zeptám se a začnu se smát. Ona se pak přidá a už se zase smějeme.
"Ne, vážně, půjdeme po Baerwaldstraße a pak se uvidí. Možná se i někoho zeptáme ne. Přeci jenom, já mam pusu prořízlou až dost, takže to nebude problém."
"No, tak jo. Ale až zabloudíme a někdo nám řekne, že jsme měli jít touhle ulicí..." směje se Miki a ukazuje prstem na ulici, kterou si vybrala ona.
"Nikdo nám nic neřekne. Maximálně nám poradí, kudy máme jít. A teď už pojď, ať máme co nejvíc času na to, abychom všechno prošly."
"Fajn, Prinzenstraße si vybavuju. Takže asi blbě nejdeme, ale nezdá se ti, že po ní jdeme už nějak dlouho? Přeci jenom, je do docela dost dlouhý kus cesty a já mam pocit, že jsme někde měli zabočit." sýčkuje zase Miki, ale já si jsem 100% jistá, kudy máme jít. Nikdy jsem neměla pamatováka na okolí, ale dneska mi to nějak pálí.
"Slyšíš? Jdeme vážně dobře?" vypískne Miki, až s vyděšením nadskočím.
"Ale jo, pořád. Jdeme správně. A pokud si to dobře pamatuju, za chvíli před nám bude kruhový objezd. Okolo toho projdeme rovně a pak zase po téhle ulici. Potom na ní navazuje Heinrich-Heine-Straße, po které půjdeme přibližně stejně dlouho jako téhle, co jdeme a nakonec..."
"Jo, dobrý už ti věřím. Přerušila mě Miki. Podle toho, jak o tom vyprávíš, by se dalo říct, že v Berlíně bydlíš od dětství. Navíc, už jsme se do těch názvů ulic tolik zamotala, že to ani není možný."
"Tak pojď, ty zamotaná." udělám si s ní srandu a vezmu jí za rameno.
Za chvilku se opravdu před námi objeví kruháč, my ho projdeme a navážeme na další ulici. Potom na ní naváže další a nakonec ještě jedna, která nás obě přesvědčí, že jdeme správně.
"Koukej, už jsme skoro tu." a kývnu hlavou na nápis ulice Alexanderplatz."
"No jo. Tady už to poznávám, ty domky a prostě všechno. Uznávám, jsi třída." pochválila mě Miki a já celá zčervenala.
"Zas to s tou chválou nepřeháněj." usadím jí. "Nebo budu namyšlená a to je zrovna to poslední, co teď potřebuju."
"Tak to se neboj. Ty, se svým sebevědomím. Pro tebe je namyšlenost asi tak stejně nedosažitelná, jako pro bezdomovce pobyt na Seychelách."
"Jsi trubka, viď?" a začneme se smát. Prý, že lidé, kteří denně smějí, jsou zdraví. A pokud je to pravda, my s luckou máme imunitu na celý život.)
Když jsme došli přímo na náměstí, myslela jsem, že se zblázním. Tady jsme trávily s Miki docela dost času, když jsme měli volno a stojíme tu zase. Po roce tu stoj dvě trubky, jako tenkrát.
"Nejsou to náhodou ty US5?" zeptám se při pohledu na jeden plakát 4 kluků na sloupu.
"Ne, tyhle jsou 4, ale v US5 jich je 5. Od toho taky ten název US"5" Kvůli tomu, že mají 5 členů. I když byly teda chvilku jenom ve 4. To se ale samozřejmě změnilo, jakmile si místo Chrise našli náhradu. A navíc, tuhleti kluci nejsou ani přepatlaný gelem. Jak tě mohlo napadnout, že jsou to oni?" a poklepala těm čtyřem neznámým klukům na vlasy.
"To je fakt. sice jsem je ještě neviděla, ale tyhle nevypadají moc přeslazeně. Spíš naopak." připustím a pořádně si prohlížím ten sloup, jestli tu náhodou nebudou mít plakát, když se tu na pár týdnů zdrží.
"Tak vidíš." utvrdí mě Miki a prohlíží si krámek kousek ode mě.
"Támhle, to budou asi oni." napadne mě a obejdu sloup, abych se mohla pořádně na ten plakát podívat. Jelikož je ten sloup docela tlustý, tak se na něj vejde dost věcí a je celkem nepřehledný.
"Bezva, tyhle sice vypadají trochu jako šamponi, ale zase jsou jenom 4. Nevíc ten plakát nevypadá moc nově." pomyslím si při pohledu na čtveřici kluků, kterým kus vlasů přikrývá další plakát. "Ba ne, támhle stojí ještě jeden." všimnu si, protože ho bohužel zakryly plakáty.
Jeden má černé vlasy a zuby jako kůň, další je o dost menší a půlku hlavy má modrou a druhou blond. Další je taky docela malý a zdá se, že mu vyžehlili vlasy a uprostřed stojí blonďák, který má učesaný vlasy na patku přes oko. Nevím proč, ale ti kluci se mi začínají líbit a štve mě, že nemůžu vidět i toho pátého.
"Bezva a jako napsat sem, co to je?" naštvu se a pořádně prohledávám plakát, kde by se to dalo najít. Takže já v tu chvíli nevím ani jestli to jsou nějaký herci, anebo zpěváci. Zkrátka nic. A bohužel stejně tak, jako plakáty překryly toho posledního kluka, tak stejně překryly i kus nohou určitě i název. Sice se pokouším vydolovat to, ale po tom, co plakát trochu natrhnu, toho radši nechám.
Vlastně to nechápu. Celou dobu je má Markéta na blogu ve fotkách, na profilu v příspěvcích a mě to nikdy nezajímalo. Až teď najednou mě posedla mánie zjistit, jak ta pětka kluků vypadá.
Obejdu sloup zase zpátky a zamířím k výloze, kde stojí malá brunetka s melírama a barevným trikem. Bafnu na ní a čekám, že se lekne a začne se smát. Místo toho na mě začne křičet něco ve smyslu:"Du bist Trottel." a že jsem pitomá a tak.
Samozřejmě ta malá holka u výlohy nebyla Miki, jak jsem předpokládala, ale nějaká holka, která je jí sakra podobná. Jenomže když tohle není Miki, tak kde teda je?
Rozhlížím se po Náměští, ale nikde jí nevidím. Vběhnu do krámku, ale tam taky není a mě se začíná zmocňovat panika.
Vylítnu ven a oběhnu ještě pár dalších výloh. Vůbec si nevšímám těch parádních obchodů. Zajímá mě jenom Miki a nikdo jiný.
"Sakra!!! Jak jí jenom mohla napadnout někam odejít? Vždyť jsme to po roce poprvé! Proč mi nic neřekla." křičím česky a všichni kolem se na mě otáčejí. Takže se radši ztiším a pokračuju v zoufalém pátraní a doufám, že jí někde najdu.
Po asi čtvrt hodinovém hledání, to vzdávám a sednu si na lavičku. Do očí se mi hrnou slzy a já sem ráda, že zrovna dneska nemam řasenku, protože bych vypadala jako EMO.
"A to sem si nevzala mobil, protože jsem si myslela, že když jsme spolu, mít ho nemusím." říkám si v duchu a přehrabuju se v kapsách.
"No bezva! A klíče má taky Miki. Jestli se jí něco stane, jestli zabloudí, protože mě hledá, tak nevím. Já sem tak pitomá." nadávám si v duchu a pak se zvednu.
Poslední možnost, kam by mohla jít, je támhleta ulička. Sice nevím, jestli by se jí tam nějak chtělo, ale za pokus to stojí. Připomíná mi ty uličky v amerických filmech. děsná díra, kde na tebe čekají samí padouši. Jenomže to jsou jenom filmy.
Nakouknu, ale nikoho nevidím, projdu jí až nakonec a pak si všimnu ve vedlejší ulici ohromného chumlu. Vůbec nevím, proč tam je a ani mě to nezajímá, protože důležitý je pro mě najít Miki. Zkroušená se otočím a odcházím. Kolem mě plechový popelnice a já zase začnu natahovat. Najednou za sebou uslyším rychlý kroky, který se mění v běh. Prudce se otočím, protože se nehodlám nechat zabít nebo znásilnit a všimnu si někoho, jak naproti mně běží, ale s hlavou otočenou. A než se stačím vzpamatovat, napere to plnou parou do mě. Pak jenom zařvu "ÁÁÁ!!!" A dřípnu si jí hlavou o jednu z popelnic.
Začne na mě něco bleptat anglicky, ale já mu nerozumím ani slovo. Navíc v tuhle chvíli bych byla radši, kdyby mi pomohl se zvednout. Nehorázně mě bolí hlava a nepamatuju si, že bych sebou někdy takhle práskla. Dokonce ani tenkrát na chodbě u nás doma to nebylo tak děsný.
Pak se ke mně ten kluk nakloní a zeptá se mě: " Verstehes du Deutsch?" Já jenom kývnu na souhlas, že německy rozumím. Naštěstí pro mě, přepne z angličtiny na němčinu, za což jsem mu docela vděčná.
"Nestalo se ti nic?" zeptá se starostlivě a pokouší se mě zvednout. "Já se moc omlouvám, utíkal jsem a nevšiml si tě."
"No, to jsem si všimla." řeknu nabroušeně a otřu si čelo. "Ježis, mě teče krev z hlavy!" vykřiknu a koukám na zakrvavený prsty.
"Mně je to moc líto. Vážně jsem nechtěl." omlouvá se, ale ve chvíli, kdy mě postavil na nohy se mi udělalo děsně blbě.
"Nechtěl jsem tě srazit, nechceš nějak pomoct?" To bylo poslední, co jsem slyšela, než se mi podlomily kolena a já se skácela na zem. dokonce ani nevím, jestli mě chytil, nebo nechal dopadnout na beton. Ale podle toho, že si nevybavuju tvrdý přistání, asi jsem skončila v jeho náruči.

"Ježiš ty jsi pitomej." slyším z dálky nějaký anglický hlasy. Tuhle větu bych poznala, i kdybych měla jenom odezírat ze rtů. Když jsem se učila s Nelčou anglicky, řekla mi jí během půl hodiny nejmíň pětkrát.
Otevřu jedno oko a potom i to druhý. Nade mnou stojí ten kluk, co to do mě napral a vedle něj ještě další dva, který se mi zdají dost povědomý.
"Hey Boys, come in here!" zvolá ten napravo ode mě a já otevřu oči pořádně. Ležím v nějaké velké místnosti a vypadá to spíš jako pokoj na hotelu než pokoj u někoho doma, protože je tam až podezřele uklizeno.
Najednou se k pohovce, kde ležím přifaří další dva kluci a všichni na mě upřeně zírají. Abych řekla pravdu, když na mě někdo zírá a nic neříká, docela mě to znervózňuje.
"Co se stalo?" zeptám se zmateně a postupně si je všechny prohlídnu.
"Tadyhle náš pan borec to do tebe našil, jak jenom to šlo." řekl jeden z nich, který měl jednu polovinu hlavy modrou a druhou blond. Dokonce mi přišlo, že už jsem ho někdy viděla. A určitě to bylo dneska..jenomže kde?
"Já nechtěl." začal se zase omlouvat.
"No, myslím, že slečna by nejradši chtěla vědět, kde je, ne?" vložil se do toho ten největší z nich, který vypadal, ze všech nejstarší a já jenom pomalu přikývla.
"Takže, když tě tady Cayce srazil, nenapadlo ho nic chytřejšího, než odnést tě k sobě na pokoj. Samozřejmě nám to nevadí, ale měli jsme strach, aby to nebylo něco vážného. Myslím si, že bychom stejně měli zavolat doktora."
"Ale mě nic není, jsem v pořádku." a pokusím se zvednout, ale zase se mi zamotá hlava a já sebou praštím zpátky.
"Bezva, to se ti povedlo." poplácali kluci toho, kdo mě srazil. "Máš na krku s největší pravděpodobností otřes mozku."
"A jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se mě.
"Já se jmenuju Anny. A jsem tu s kamarádkou u známých na prázdninách. A kdo...kdo jste vy?" V tu chvíli se začali všichni smát a žvatlali něco anglicky, což mě docela naštvalo.
"Mohli byste prosím mluvit německy? A navíc, co je tu k smíchu?" naštvu se a hlavou mi projede palčivá bolest a najednou vidím všechny dvojmo. To mi ještě tak scházelo.
"My se smáli tomu, že..."
"Totiž, ještě jsme se nesetkali s nikým, kdo by nás neznal. Teda pokud do toho nepočítáme dědečky zuřivých fanynek."
"Fanynek?" vypálím ze sebe a nejde mi do hlavy, co tím myslí.
"No jasný. Ty nás vážně neznáš?" zeptali se, ale i když by se to zdálo, neznělo to moc namyšleně. Víte, je docela vtipný, když se vás parta zjevně obyčejných kluků zeptá, jestli je znáte. Kdyby byli aspoň nějak nalíčený, jako jsem hvězdy bývají, ale oni ne. Měli normální vlasy, normální pleť a dokonce ani nějaký vyčnívající oblečení.
"Ne, a odkud bych vás měla znát?" zeptám se pomateně.
"Takže si neděláš srandu." najednou zvážněli a sedli si na pohovku naproti mě. "Tak to bychom se ti měli asi představit." řekl ten od pohledu nejmladší. "Začnu zleva." a usmál se. "Takže, tohle je Jay." a ukázal na nejstaršího z party. "Vedle něj sedí Richie, pak já-Vincent." ukázal prstem na sebe. "Tohle je Izzy a tenhle tě natlačil na popelnice."
"A ten se jmenuje jak?" zajímalo mě, protože se mi začal docela líbit. Ne, že bych na něj nebyla naštvaná kvůli tomu, že mě srazil, ale nemůžu říct, že je ošklivý.
"Tohle je Cayce." dodal Vincent, který před chvílí všechny představoval.
"To je hezký jméno." usoudím a trošku zčervenám. Kluci koukli na Cayce a bylo vidět, že ho to docela potěšilo.
"A kdo teda jste?" zeptala jsem se zvědavě, protože až do teď mi to neřekli.
"Jsme klučičí skupina-US5" řekl s úsměvem na tváři Cayce.
"Tak už si vás vybavuju. Vy jste ty kluci z plakátu, že jo?" zeptám se a najednou se mi udělá děsně špatně. Všechno na mě padlo a je toho na mě moc. Jsem v Berlíně u bohatý rodiny. Postavili nám na přivítanou balkon, máme celý dny volno, můžeme si dělat co chceme a ke všemu mě přinesl na pokoj jeden z nejhezčích zpěváků, co znám.

"Halo, Anny probuď se." cítím, jak mě někdo jemně poklepává na tvář. Proberu se a ležím na zemi. Hlava mi pořád třeští a já se znova rozhlídnu, kde jsem a začnu se smát.
"Čemu se směješ?" zeptali se mě udiveně kluci, který moje chování nechápali.
"To byste nevěřili, co se mi zdálo." začnu. "Tys do mě napálil a já omdlela." a ukážu na Cayce. " A potom jsi mě odnesl sem a řekli jste mi, že prý jste ta slavná skupina těch 5-ti kluků. No nejsem na hlavu?"
"Anny, bylo by lepší, kdyby ses posadila na postel." řekl Cayce a jemně mě vzal do náručí a vyzvednul na gauč.
"Dáš si něco k pití?" zeptal se a usmál se na mě.
"Ne, díky, nějak mě bolí hlava a je mi docela blbě." přiznám a se zájmem si všechny prohlížím.
"Ještě že to byl jenom sen." říkám si v duchu.
"Tak a teď bychom ti něco měli vysvětlit. To, co si myslíš, že se ti zdálo, je skutečnost. My jsme vážně ta chlapecká US5 a tys z toho zřejmě omdlela." vysvětloval Jay.
V tu chvíli se mě začali zase zmocňovat mrákoty a málem jsem se rozbrečela. Ani nevím proč se mi chtělo brečet, nejaký určitý důvod to nemělo,ale je toho prostě najednou moc.
"Chcete říct, že ty nafintěný panáci na plakátu jste vy?" vytřeštím oči a ukážu na Richieho, co sedí naproti mně. A ten vedle něj se zasměje. Nakonec se začnou smát všichni a jeden z nich dodá : "Jo, ty nafintěný panáci jsme my." a smějou se.
"Ale, vůbec nevypadáte, jako hvězdy, po kterých by prahnuly holky."
"No to je do tebe teda milý." usměje se ironicky Richie.
"Ne, promiň. Já se omlouvám, já to tak nemyslela....-"
"-Richie." dodal a kupodivu se na mě usmál.
"Normálně takový blbosti neplácám." chytnu se za pusu. "Myslela jsem tím to, že nejste tak upravený jako na plakátu. Máte normální vlasy, a celkově jste hezký, obyčejně hezký."
"To už bylo lepší." zasmál se Izzy, který zřejmě všechno bral s humorem.
"Nezlobíte se, že ne, že jsem vás nazvala nafintěnýma panákama a že jsem..."
"Klid." přerušil mě Richie. "Sama jsi to řekla. Nevypadáme jako hvězdy. Sice jsme, ale uvnitř je každý z nás úplně obyčejný kluk, jako ty, který znáš. A to se prostě stane, že ti to ujede. Navíc, my to brali s humorem, že jo kluci?" a celá parta kluků s úsměvem přikývla.
"A co hlava? bolí tě hodně?" zeptal se mě Cayce a starostlivě si mě prohlížel. "Jestli chceš, hodím tě k doktoru." nabídl se.
"Ne to je dobrý, dík." odpovím slušně, dám nohy z pohovky na zem a opřu se hlavou o sedačku. "Nevím, co na to mam říct." řeknu bez dechu. "Ještě před chvílí jsem si poprvé prohlížela váš plakát na náměstí a najednou tu s vámi-AU-" a chytnu se za hlavu. "A najednou tu s vámi sedím a povídáme si." dokončím větu. "Víte, co by za to spousta jiných holek dalo?" zeptám se spíš sama sebe než jich.
"Víme, až moc dobře." řekne Vinnie. "Právě kvůli tomu tě Cayce napálil na ty popelnice. To ho samozřejmě ale neomlouvá."
"Proč? Protože si myslel, že jsem bláznivá fanynka a pronásleduju ho?" podivím se a přestávám všemu rozumět.
"Právě že ne. Jsme tu stejně jako ty na prázdninách, nebo odpočinku, říkejte si tomu jak chcete." řekl Izzy a usmál se na mě. "No a Cayce si zašel na kafe do jedné odlehlé kavárny a tam ho našly fanynky. Byl na roztrhání a snažil se jim utéct."
"A najednou BUM! Objevíš se tam ty." doplnil Richie. "Mimochodem, tvoje brýle." řekl a podal mi spíš pošramocený kousek umělý hmoty, který bych teda brýlema opravdu nenazvala.
"Jé, dík." řeknu zaraženě a vezmu si je od něj. "Předpokládám, že to je následek té srážky." domnívám se a s úzkostí si je prohlížím. Docela by mě zajímalo, co teď s nimi budu dělat. Spíš co teď budu dělat bez nich.
"Rozhodně se ti postarám o nový." řekl pohotově Cayce a zvednul se z pohovky. "Já to zkazil, já to napravím." a už se ke mně hnal, aby si brýle vzal. Vypadalo to skoro, jako by je chtěl koupit teď hned.
"Ale prosím tě." odpovím skromně a mrknu na něj. Ani nevím proč, ale zdá se mi, že se mi vážně líbí. Ale ne kvůli tomu, že by byl slavný.
"Ne, kdyby nebylo mě, tak jsi v pořádku, možná nemáš otřes mozku a ty brýle jsou jenom maličkost oproti tomu všemu." řekl až moc hezky na kluka, po kterém jedou všechny holky.
"Je to zajímavý. Sedět tu s holkou, která nás až do teď neznala. Být tu nějaká fanynka, už jsme na kusy." vtipkoval Izzy.
"To je fakt." uznal Vincent a vzal si z misky spoustu chipsů a nacpal si je do pusy.
"Měli bychom Anny nechat, aby se pořádně vyležela. Ten náraz hlavou nebyl zrovna pravý ořechový." prohlásil Jay a přísně pohlídnul na Cayce.
"Ne, to nejde." prohlásím rázně a chci se zase zvednout, ale Richie mě opatrně usadí, abych sebou zase nešlehla. "Jsem tu s kamarádkou a ona se mi ztratila. Nevím, jestli mě nehledá, anebo jestli trefí domů. Nevím nic a nechci, aby se jí něco stalo. Zkrátka, nemůžu se tu jenom tak vyvalovat." protestuju.
"Ale musíš." přerušil mě Jay. "Jsou dvě možnosti. Buď tě budeme muset odvézt na pohotovost, anebo se vyspíš a přijde se na tebe podívat náš soukromý lékař. A neboj, my dáme kamarádce vědět, stačí, když nám řekneš číslo a my už to nějak zařídíme, Ok?"
"Ale když já..."
"Anny." zpřísněl Jay a já cítila, že ho musím poslechnout. Je to zvláštní, sice je sympatickém, usměvavém, ale já z něho cítim tak trochu respekt, i když nevím proč.
"Jo, já vím. Ale mam o ni strach." přiznám se a svěsím hlavu.
"Řekni nám to číslo a já jí napíšu." nabídnul se Richie a vyndal z kapsy úplně parádní mobil. Je to zvláštní, ale ten kluk ve skutečnosti vypadal normálně. Ne úplně obyčejně, ale přirozeně hezky a ne takovej cukrouš.
"Dík moc kluci." řeknu po nadiktování telefonního čísla. "Vážně vám tu nevadím. Klidně se teď hned zvednu a půjdu domů. Vy tu jste přece na prázdninách a neměli byste se tu starat o nějakou cizí holku."
"Prosím tě, moc mluvíš." řekl Izzy. "Cayce tě skosil, tak je naší povinností se o tebe postarat." řekl. "Tak se hezky vyspi."
Postupně všichni odešli z pokoje ven na chodbu až tam zůstal jenom Cayce. "Mohl bych tu být s tebou?" zeptal se a nejistě přešlápl.
"Když chceš?" řeknu mile a ukážu mu na prázdnou sedačku. "Ale moc toho semnou nenamluvíš, protože mi není moc dobře, promiň." omlouvám se.
"To nevadí." zakroutil hlavou. "A vážně se moc omlouvám." pronesl mile. "Je mi to líto a doufám, že už je to lepší."
"Jenom mam hlavu na dvě půlky, jinak nic víc." prohlásím a zasměju se.
"Škoda, že jsem ti rozbil ty brýle." zamumlal. "Slušely ti." a mile se usmál.
"To jako myslíš vážně?" vykulím ospalé oči a pohlídnu do těch jeho. Nechápu, jak takový hezký kluk, může říct o mně, o obyčejný holce, že mi něco sluší.
"A proč bych to nemyslel vážně? Vypadám snad, že si dělám srandu?" a zase se vpil do mých očí.
"Nevím, jenom, moc lidí mi tohle neříká. Pokud nepočítám mojí kamarádku a babi." on se jenom pousmál, ale už nic neřekl.
"Nebudeš se zlobit, když usnu?" zeptám se a zase zvednu svoje oči k těm jeho.
"Jenom spi." zašeptal a já v mžiku usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 janča janča | E-mail | 15. ledna 2009 v 23:36 | Reagovat

pokračkooooo

2 Tery Tery | 16. ledna 2009 v 18:41 | Reagovat

pěkná povídka pokrááčko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
information copyright +++ us5-richie-4ever.blog.cz
design and layout copyright +++ Asheen and LAYFORteam