Prázdniny s hvězdou-4.kapitola

13. ledna 2009 v 17:18 | MaRkéŤulka |  Prázdniny s hvězdou
Autor:Annyny

"Miki...,spíš?" zašeptám v sedm hodin ráno Miki do ucha. Už nemůžu usnout, ale zase jenom civět do stropu taky nechci.
"Mmmm...no tak teď už ne." protáhne a zamžourá na mě rozespalýma očima. "Dobrý ráno." a posadí se na posteli. Já ještě ležím a přikreju se peřinou.
"Myslela jsem, že už chceš vstávat, když mě budíš?" zarazila se, ale potom si taky ještě na chvilku lehla.
"Potřebovala jsem ti říct, co se mi v noci zdálo." a cítím, jak mi růžoví tváře.


"Tak povídej! Jestli to je něco zajímavého, chci to vědět." vybízí mě napjatě a já jsem ráda, že budu mít tak zažraného posluchače.
"Vlastně nejde o nic tak důležitého." řeknu a kouknu na Miki. Ta nadzvedne obočí, jako by chtěla říct: "Byl snad někdy tvůj sen neobvyklý?"
"Dobře, možná bude trošku zajímavý." připustím a potichu začnu vyprávět, co se večer v mojí hlavě událo.: "Jdu po ulici tady v Berlíně a koukám do výloh u malých obchůdků, potom zajdu do jedné uličky a najednou mě buď něco srazilo nebo já něco srazila. Myslím, že to byla popelnice." zasměju se a pokračuju. "A najednou se tam objevil jeden moc hezký kluk a my se spolu v tom snu seznámili, on mě pozval na kafe a tak. Byl děsně milý a mě jenom mrzí, že takových kluků není ve skutečnosti víc." a malinko posmutním.
"Třeba se ti ten sen splní." řekla Miki a zavrtala se ještě víc. "Třeba zrovna ty budeš ta popelka, které se všechno vydaří."
"Tak o tom pochybuju, zlato." a začnu se smát. "Já a mít štěstí?Po tom co mi...Ale nic. Prostě štěstí a já nejde dohromady. Je to jako oheň a voda."
"To říkáš teď, popovídáme si o tom třeba za pár let, až budeš mít báječného kluka, fajn rodinu, bezva práci a úžasný dům."
"Kéž by to tak bylo." postesknu si a vylezu z postele. Hodím na sebe fialový župan a vlezu pokojem do koupelny.
Vyndám si kartáček z tašky, vyčistím si zuby, potom si namažu obličej krémem a učešu si vlasy.
"Jdeš taky?" zavolám na Miki z koupelny, když už se blížím s ranními úpravami ke konci.
"Jo, jenom čekám, až vylezeš." zasměje se a vleze ke mně.
"Tak ju. Já se jdu obléknout a potom spolu vyrazíme dolů na snídani. Slyšela jsem, že už dole někdo chodí, tak snad je to Dana nebo Robert."
;"Tak se zatím teda obleč, já budu hned." řekla Miki a zaujala moje místo u zrcadla. Já se teda mezitím oblíkla do dlouhých džínových kraťasů, tílka a vzala si svoje oblíbený kotníkový ponožky s fialovými motýlky.
"Nemáš tužku na oči?" slyším, jak na mě volá Miki. "Já si jí někam zandala a nebo v tom nejhorším případě jsem ji nechala doma."
"Promiň," řeknu a strčím hlavu do koupelny. "Já se nemaluju a s sebou mam maximálně tak pudr, stíny a řasenku. Třeba ses vážně jenom špatně koukla. Navíc, můžeme když tak nějakou koupit ve městě ne?"
"No, asi jo." připustila Miki a vysypala všechno ze své kosmetický taštičky. Chvilku se tam přehrabovala, ale jediný, co našla, byly růžový, modrý, zelený a hnědý stíny, pudr, korektor, make-up dvě řasenky, řezátko na tužku, ale tužka samotná nikde.
"Tak to asi vypadá, že dneska budu za strašidlo." posteskla si Miki a zavřela za sebou dveře od koupelny. Ve stejnou chvíli k nám vletěla malá Justýnka a hned za ní jsme slyšeli někoho dupat.
"Justý, Justý." slyšíme, jak na ni někdo šeptem volá. "Holky ještě spí, Justýnko."
"Kdepak, my už jsme vzhůru." zavolám tiše, když se Dana objeví ve dveřích našeho pokoje. "Zrovna jsme se chytaly, že zajdeme dolů do kuchyně."
"To jsem ráda, bála jsem se, aby vás Justýnka neprobudila." ulevilo se jí a odešla zpátky na chodbu.
"Já jdu teď do práce, Justýnku odveze Robert k babičce do Kolína a potom taky odjede do práce. Takže dneska budete doma samy. V osm přijde Marta, což je naše nová hospodyně, připraví vám snídani a potom uklidí, takže se nemusíte starat o umývání nádobí a drobný úklid, všechno to udělá ona."
"Dobrá. A děkujeme." řeknu a chytnu Justýnku za ruku. Ona se zaculí a odvede nás k sobě do pokojíčku. Je to hned ten naproti nám a je o trošku větší než ten, ve kterém spíme s Miki.
"Tady spinkáš?" zeptá se Miki a ukazuje na malou postýlku se žlutým povlečením. Justýnka přikývne a odtrhne se ode mě.
"To je Bert." řekne a ukáže nám velkého medvídka, kterého máme s Miki v posteli, ale ten její je v daleko větším provedením. "Jmenuje se stejně jako tatínek, protože mi ho tatínek koupil." vysvětlila a vrátila ho zpátky na jeho původní místo.
"A tohle si nakreslila sama?" zajímám se při pohledu na velkou nástěnku nad psacím stolem. Je na něm princezna s černými vlasy, velkou stříbrnou korunou a zlatými šaty. V ruce držela košík s kytkami a okolo ní bylo spoustu keřů s růžemi.
"To jsem nakreslila mamince, až bude mít narozeniny, dám jí ho." vysvětlila a natáhla se po něm, protože ho chtěla sundat a ukázat nám ho zblízka.
"Nemusíš ho sundávat." řekla Miki, vzala Justýnku do náruče a sundala jí ze stolu. "Ještě bys ho mohla roztrhnout, nebo zmuchlat a to by byla škoda." přesvědčovala jí a ona se nechala vzít do náručí.
"Půjdeme do kuchyně?" zeptám se a vezmu ji za ruku. Ona jenom přikývne, pohodí hnědými copánky a společně sejdeme po schodech.
"Už jsme myslela, že pro tebe půjdu." řekl Dana a objala Justýnku. "Před chvílí přišla Marta a máte tu připravenou snídani, já jedu do práce. Mějte se tu hezky a vy holky, můžete klidně do města, kamkoli, s Robertem se vrátíme až kolem osmé večer."
"Pa pa." zamávala Justýnka svojí matce a Dana za sebou zabouchla dveře.
"Tak se do toho pustíme, ne?" řekla Miki při pohledu na báječnou honosnou snídani. Byla tu spousta ovoce, pro každého jogurt, tmavé pečivo, sladká bábovka a Keiserschmarn.
"Jé koukej!" zavolám a ukážu na něj. "Miki pamatuješ, jak jsem tenkrát dělala ten překlad rámečku a potom ho přinesla na ochutnání do školy?"
"Pamatuju. Honza se z něj mohl zbláznit a pak tě neustále prosil, abys mu upekla ještě něco. Tak se do něj pustíme, ať můžu posoudit, jestli děláš lepší nebo-"
"Ani na to nemysli." vztyčila jsem prst a pak jsme všechny tři se smíchem zasedly ke stolu.
"Krásné ráno, děvčata." pozdravil Robert, když se vrátil z venku. "Justý, jsi nasnídaná?" zeptal se při pohledu na hodiny, která zrovna teď začaly odbíjet půl devátou.
"Jsem." kývla hlavou Justýnka. "A nahoře mám batůžek připravený k babičce." prohlásila a už se hrnula do pokojíčku. Marta se jenom zasmála a sklidila ze stolu.
"Hezky se s holkama rozluč a pojedeme." řekl Robert a postrčil Justýnku směrem k nám. Ta se k nám přivinula a dala oběma pusu.
"Bude se nám stýskat." prohlásila Miki a zamávala jí, když nastupovala do auta. Já jí taky zamávala a usmála se na ni.
Pak už byly vidět dvě malinkatá očíčka a drobná ručka, která nám mávala, dokud nezmizeli s autem za vraty.
"Tak co podnikneme?" zeptala jsem se ve chvíli, kdy se zavřely elektrický vrata od zahrady. "Mě totiž vůbec nic nenapadá."
"A co takhle jít si zaplavat na zahradu a potom někam do města?" navrhla Miki a já s ní souhlasila. Dopolední cachtání v bazénu je prostě paráda.
"Marto, nepotřebujete s něčím pomoct? nabídla jsem se, ale ona se jen usmála a odpověděla:"Nein. Danke."
Je to zvláštní. Nejde se koukat na někoho, kdo dělá všechno, myje nádobí, uklízí a tak. Vím, že je za to placená, ale já bych to nedokázala.
"Jdeš?" zavolá na mě Miki ze zadního vchodu.
"Jo, hned." odpovím a řeknu Martě, co máme v plánu, aby věděla, že má zamknout dům, až bude odcházet. Marta je vlastně docela fajn. Sice jsem se s ní viděla poprvé, ale působí dost sympaticky. Je to paní přibližně ve věku 50 let, má světle hnědé vlasy se spoustou blond melírů a velké hnědé oči. Je malinko oplácaná a pořád se usmívá, prostě fajn hospodyně.
"Myslela jsem, že si tam zamrzla." vtipkuje Miki a už se obě hrneme do bazénu.
"Musela jsem Martě přeci říct, kam a kdy půjdeme. Potřebuje to vědět, aby mohla zamknout dům." vysvětluju.
"No jo." přiznala Miki a zarazila se. "Jenomže nám Dana ani Robert nedali klíče. Jak máme někam odejít, když nemůžeme zamknout?"
"Tak na to jsem vůbec nemyslela." usoudím a praštím s ručníkem na lehátko. "Pojď! Musíme za Martou!" vykřiknu a táhnu Miki zase zpátky do kuchyně.
"Marto, mohla bych vás o něco poprosit?" řeknu co nejpřívětivěji. "Ona opatrně složí utěrku, otočí se a usměje se na mě. Potom na mě začne šprechtit a už se domlouváme.
"Takže by vám opravdu nevadilo, kdybych si půjčila vaše klíče, šla je přidělat a potom vám je vrátila?"
"Ne, klidně si je vypůjči. Jenom bych potřebovala, abyste mi je donesly nejdéle do tří hodin odpoledne."
"Jo, to my už budeme dávno zpátky." prohlásím a Marta dojde pro kabelku, ze které vyndá malý svazek klíčů.
"Tyhle jsou od vrátek a tuhlety od domu. Tak běžte." vybídla nás a my s Miki vylítly z domu jako neřízená střela.
"Víš kam jít?" zarazila se Miki a mně došlo, že si nejsem tak úplně jistá, kde je zámečnictví. "Já totiž nemam ani šajn."
"No, asi jsme se měly Marty zeptat." a podrbu e na hlavě. "Ale to nevadí. Vezmeme to do centra a potom se někoho zeptáme. Myslím si, že když zajdeme do nějakého obchodu, tak tam zámečničtí na 100% bude." prohlásím a ženu se rovnou "za nosem". Chvilku to sice trvalo, než jsme našli ten správný obchod, ale nakonec se nám to podařilo.
"Koukej, támhle je to." zavolá Miki a ukazuje na nápis Schlosserei. "Tak tam zajdeme, ať už to máme za sebou."
"S tím musím víc než jenom souhlasit." přikývnu a plnou parou vletíme do zámečnictví. Pozdravíme a poprosíme o přidělání klíčů. Jednou pro mě a podruhý pro Miki.
"To je zbytečný. Přeci spolu všude chodíme, myslím, že jedny klíče budou stačit." navrhne Miki.
"To je fakt." řeknu česky a pak německy změním svoje přání. Naštěstí ten pán, který ty klíče dělá, byl příjemný a neměl s ničím žádný problém.
"Kolik to dělá?" zeptala jsem se, když byly klíče hotový a vytahuju peněženku. Ve chvíli, kdy mi prodavač řekl, kolik mu mám zaplatit, protočily se mi panenky. Nedala jsem to však na sobě znát a poslušně vytáhla 7€ a nějaký drobný.
"To stálo skoro 2 stovky jenom přidělání blbých klíčů?" prskala Miki, když jsme šli zpátky domů.
"No, nic jiného mi nezbylo. A myslím, že dvě stovky mě nevytrhnou." a mávnu nad tím rukou. Dohadovaly jsme se o tom až k domu nakonec mě Miki ukecala, že mi dá aspoň půlku z toho, co jsem do těch klíčů dala.
"Děkujeme Marto." řeknu a vrátím jí klíče, který jsme si pučila. "Nevím, co bych bez vás dělala." a usměju se na ní. "Bez vás bychom nemohly do města a vlastně bychom vůbec nemohly ven z domu. Jste naše dobrá víla."
"Dobrá víla?" zamyslela se. "Tak to se mi líbí." a zasmála se. "Tak pokud jsem ta vaše dobrá víla, měla bych vám splnit nějaký přání. Co byste si přály?"
"Já nevím,..." protáhnu.
"Co takhle zmrzlinový pohár a malý jahodový koktejl?" a otevřela mrazák.
"Tak jo." souhlasím nadšeně a rozzářím se jako vánoční světýlka na stromečku. Chtěla jsem Martě pomoct, ale ta mi to vyloženě zakázala a řekla, ať si jdu s Miki zaplavat, že nám to přinese na zahradu.
"Tady to máte." prohlásila a postavila na zahradní stolek tác s velký zmrzlinovým pohárem dvěma koktejly. "Přeju dobrou chuť." a mile se na nás usmála.
"Jste báječná." řekne Miki a ochutná zmrzlinu. "A ta zmrzlina je výtečná."
"To jsem ráda, že vám to chutná. " prohlásila a posunula si sukni trochu výš. "Já půjdu ještě uklízet a potom půjdu domů, tak si to tu užijte."
"Určitě, a ještě jednou děkujeme." prohlásím a taky se pustím do té výtečné zmrzliny.
Venku je horko a nádherně svítí slunce. No a ten bazén, je báječný, žádný obyčejný nafukovací, ale zapuštěný do země a je opravdu velký. Dokonce ani náš bazén doma, mu nemůže konkurovat.
Takové legrace a těch hloupostí, co jsme s Miki dělaly,...Bylo to krásné dopoledne a já jsem za něj moc ráda.
Neustále jsme lezly z vody ven, do vody a ven. A když jsme dopily i koktejl, rozvalily jsme se na lehátku a slunily se.
Připadala jsem si jako ten nejbohatší člověk na světě a hřálo mě, že se znám s lidmi, kteří sice bohatý jsou, ale uvnitř nejsou tak zkažení, jako to většinou bývá.
"Je to fajn, že tu můžeme být." prohlásila tiše Miki a koukala na blankytně modrou oblohu. "Na tyhle prázdniny jsem se těšila snad víc než na jakýkoli jiný."
"To mi povídej." dodám. "Jenom je škoda, že Dana s Robertem musí být v práci. Ráda bych tu byla s nimi. Jsou to fajn mladý lidi a připomínají mi mamku a tátu."
"Stýská se ti hodně?" zeptala se Miki a koukla na mě.
"Jo, víc než si člověk dovede představit. Možná by se zdálo, že po tolik letech se ty jizvy zahojily, ale nejde to. Prostě v sobě cítím to prázdno, který asi nikdo nezaplní."
"To se dá pochopit." přiznala Miki a chytla mě za rameno. "Nikdy to nepochopím, ale vždycky se budu snažit to chápat. Víš, že tě mam ráda a nechci, aby ses trápila. takže teď si ještě zablbneme v bazénu a pak něco podnikneme, jo?"
"Tak jo." souhlasím a vyskočím z lehátka. Miki si stoupne vedle mě a teď vedle sebe jenom stojíme, protože ani jednej se nechce do vody. Momentálně jsme obě vyhřáté sluncem a voda je přeci jenom o něco studenější.
"Pane Bože, to je děsný." zavřeští Miki a ukazuje na něco, co je po mé pravé ruce. Já se tam otočím, protože se bojím, co se stalo, ale Miki toho využila strčila mě do bazénu. Jenomže si nevšimla toho, že jsem jí držela za ruku, takže tam semnou spadla taky.
"Kdo jinému jámu kopá..." chechtám se pobaveně, protože tohle se vážně povedlo. Pak už po sobě jenom skáčeme, navzájem se potápíme a blázníme ve vodě jako předtím.

"Zajdeme do města?" zeptá se Miki ,když si suší vlasy ručníkem.
"No, já bych si ráda nejdřív zapsala za včerejšek do deníku. Včera jsme přijeli pozdě večer a já už neměla náladu, tak si zapíšu teď. Když chvilku počkáš, budu s tím hned hotová."
"V pohodě, určitě počkám." souhlasí Miki a já jí pomůžu všechno na zahradě uklidit, aby po nás nezůstal nepořádek.
"Tak běž, já se zatím budu koukat na televizi." prohlásila Miki a sedla si na gauč. Já mezitím vlezla do pokoje, vytáhla ze skříně svůj deník, popadla propisku, pastelky a fixy a dala jsem se do toho.
Přes celou stánku jsem udělala velký modro-fialový nápis BERLIN a začala k tomu psát všechno, co se stalo včera.

I.den v Berlíně
Přijely jsme s Miki do Berlína celkem dlouho večer a na autobusovym nádraží nás vyzvednul Robert.
A když jsme přijeli domů, přivítala nás Dana s malou Justýnkou. Ani jedna se nezměnila. Dana pořád vypadá krásně a malá Justýnka akorát vyrostla. Sice je to pořád takovej prcík, ale jinak je hodná :-)
S Robertem a Danou jsme si večer docela užili. Probrali jsme všechno možný, co se stalo za uplynulý rok, kam nás s Miki vzali na školu a tak. Dokonce Robert vyndal i šampus a všichni si připili.
Ale co pro nás s Miki bylo největší překvapení, tak to, že nám nechal Robert udělat Balkon v pokoji. Je to od něj moc milý :-) No jo no. Když někdo bere statisíce měsíčně, tak pro něj asi není problém, postavit balkonek :D Tím samozřejmě nemyslím vůbec nic špatnýho. Naopak. Vím, že ty peníze má těžce vydřený, protože zdědil firmu po tátovi a ta firma téměř zkrachovala. Nebýt jeho, tak by mohla zkrachovala doopravdy.
No a je to zkrátka naprostá paráda. Celou dobu jsem se těšila, že tu strávíme celý měsíc prázdnin a najednou je to tu!
Miluju Berlín a miluju ty lidi, se kterýma budu trávit prázdniny.

"Máš to dopsaný?" ozval se někdo, kdo zřejmě celou dobu stál vedle mě.
"Miki, víš, že nemam ráda, když mi někdo kouká při psaní nebo kreslení přes rameno." obořím se na ní.
"Jo, já vím." připustí Miki a sedne s k zrcadlu. "Já ti přes rameno nekoukala." ujistí mě a napudruje si nos. "Jenom jsem vedle tebe stála čekala, až to dopíšeš. Při té příležitosti, jsem taky koukala z okna a jednou se podívala. Ale ne, že bych tam koukala celou dobu."
"Fajn.Nemusíš se obhajovat." zasměju se a zaklapnu deník. Potom vstanu z postele a uložím ho zpátky na jeho nové místo.
"Budeš si muset zvyknout." řeknu mu a přikreju ho haldou svých triček. "Tady to není jako doma v polici prosti oknu, kde se celý den vyhříváš."
"Už si zase povídáš s deníkem?" rýpne do mě Lucka. "Vždyť je to jenom kus papíru." a schová pudr do taštičky.
"Tak to se pleteš," namítnu a povytáhnu obočí. "Tenhle deník není jenom kus papíru. Je v něm i část mého já a mojí duše. Taky podle toho, sek němu chovám. Víš kolik už toho vytrpěl? Takových věcí, problémů a radostí, co je v něm zapsáno. Být to živý člověk,už by mě poslal k šípku."
"Stejně to asi nikdy nepochopím." zakroutila hlavou Miki. "Já si vedla deník nanejvýš tři dny a to byly ještě krátký zápisy. A ty? Kolikrát když se rozepíše, dokážeš popsat i dvě A4. Nechápu."
"Ani nemusíš." odvětím a usměju se. "Vyrazíme teda do toho města?" zeptám se a zachřestím novými klíči nad hlavou.
"No jasný. Nemůžeme přeci nechat Berlín čekat." prohlásí Miki rázně a nadšeně se hrneme ke schodišti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 {*anet*} {*anet*} | E-mail | Web | 13. ledna 2009 v 17:53 | Reagovat

JaSnĚ žE aNo =)

2 Phoebe Phoebe | Web | 13. ledna 2009 v 17:56 | Reagovat

Super,dalsi dil pls

3 {*anet*} {*anet*} | E-mail | Web | 13. ledna 2009 v 17:58 | Reagovat

co na diplík =D

4 janča janča | E-mail | 13. ledna 2009 v 18:31 | Reagovat

pokračkoooooo

5 Iwís Iwís | 13. ledna 2009 v 18:58 | Reagovat

ou..supéér...honem pokráááčko..!!

6 Tery Tery | 14. ledna 2009 v 17:54 | Reagovat

jeee...super další dílek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
information copyright +++ us5-richie-4ever.blog.cz
design and layout copyright +++ Asheen and LAYFORteam