Prázdniny s hvězdou-3.kapitola

10. ledna 2009 v 18:12 | MaRkéŤulka |  Prázdniny s hvězdou
Autor:Annyny (poznámka autora: Pls komentíky xD)


"Zavoláš teda tomu Robertovi?" zeptám se, když jsme téměř v Berlíně.
"Jo, neboj, myslím na to." ubezpečí mě Miki a vyndá mobil z batohu. "Už mu volám."
"Neber to tak, jako že tě kontroluju nebo tak podobně." vymlouvám se, protože to opravdu takhle nemyslím.
"V pohodě, já to chápu." usměje se Miki a už vytáčí Robertovo číslo. Chvilku trvá, než to zvedne, ale potom uslyším vycházet z mobilu hluboký mužský hlas.


"Ja?"
"Hallo Robert, wir sind fast in Berlin." začne na něj šprechtit.
"Gut, ich fahre für euch."
"Tschüß Robert." a položí mobil

"Říkal něco zajímavého?" vyptávám se, protože z mobilu toho bylo slyšet jenom málo.
"Já mu řekla, že už jsme skoro v Berlíně."
"To mi došlo." Zasměju se. "Tebe jsem slyšela, ale jeho ne. Přijede si teda pro nás nebo máme jet tramvají?"
"Ne, přijede si pro nás." ujistila mě Miki a opřela se o opěrku.
Už jsme byli všichni v Berlíně a venku se začalo stmívat. Projížděli jsme uličkami a ulicemi osvícené pouličními lampami. Viděli jsme známou televizní věž a zkrátka spoustu nám už známých věcí. Nervozita ve mně rostla a já se nemohla dočkat toho, až konečně vystoupím z auta, pozdravím se s Robertem a pojedeme k nim domů. A doufám, že si nás malá Justýna bude pamatovat. Minulý rok jí byly 3 roky a letos už 4. Páni, letí to.
"Těšíš se?" zeptám se roztřeseným hlasem, když autobus zastavuje a já vyhlížím stříbrného jaguára, kterým by měl Robert přijet.
"Těším? Tak to je slabý slovo. Mam nervy na dranc. Zase se uvidíme s rodinou Metternichových, je snad něco víc na co bych se mohla těšit?" a nakloní se taky směrem k okýnku.
"Támhle stojí!" zakřičím přes celý autobus, až se na mě všichni otočí. No jo, na trapný chvilky mam vážně nadání.
"Jo, už ho vidím." řekne Miki a ukáže prstem na malou stříbrnou ťupku na konci parkoviště.
"Ahoj holky." pozdraví nás německy Robert a nahází nám věci do kufru. Potom otevře zadní dveře od auta a my si vlezeme dovnitř.
Musím uznat, že pořád vypadá dobře.Samozřejmě, co byste taky chtěli, když je mu teprve 36. Ani trochu se nezměnil. Pořád tmavě hnědé vlasy s blond melírem, černé oči a vysekanou figuru.
"Ještě chodíš do fitka?" zeptala jsem se, aby řeč nestála.
"To víš. Nebýt fitka, vypadal bych jako rosol." a zasmál se tím svým hlubokým pronikavým smíchem. Popravdě, docela už mi ten smích začal chybět.
"A co vy, holky. Něco nového?"
"Ani ne. Jenom už víme, na jakou nás vzali školu. Ale to ti řekneme až doma. Chtěly bychom totiž vědět, co si o tom myslí i Dana." vysvětlila Miki.
"To je jasný." kývnul hlavou a zastavil před velkým honosným domkem s báječně posekaným trávníkem.
"Jsme tu." prohlásil a vyndal klíčky ze zapalování. "Schválně, jestli poznáte, co se tu změnilo." napínal nás a pomohl nám vyndat věci z kufru.
Na prahu domu už stála vysoká štíhlá bruneta s malou hnědovlasou holčičkou a mávaly na nás. My s Miki jí mávání oplatily a s radostí se hrnuly dovnitř.
"Hallo Lucka! Hallo Anny." zavolala na nás Dana a s úsměvem otevřela velké dřevěné dveře.
Pane jo, nemohla jsem tomu uvěřit. Po roce jsem stála v té velké vstupní místnosti, kde viselo na zdi ohromné zrcadlo, dřevěný botník se leskl pod ním a na věšáku visely bundy a saka od nejlepších světových značek.
"Jsme moc rádi, že s námi můžete trávit prázdniny." řekla Dana a vyndala z botníku pantofle pro nás obě.
"Zelené jsou tobě, Lucko a fialové pro Anny. Nebojte, nezapomněla jsem, jakou barvu máte rády." a znova se usmála.
"Tak, můžete si jít vybalit věci a potom přijďte do kuchyně, máme pro vás malé uvítání." řekl Robert a sundal si mikinu od Georgoeho Armaniho.
My s Miki popadly tašku, hodily si jí přes rameno a vyšly po velkých točitých schodech do prvního patra. Za sebou jsme uslyšela malé nožičky a otočila se. Justýnka se pustila mamky a běžela nám pomoct. Pořád se culila a zjevně byla ráda, že tu s námi bude moct být.
Předběhla nás a otevřela dveře posledního pokoje na chodbě, kde jsme spali už minulý rok.
"Jé, to snad není možný!" vykřiknu, praštím s taškou a ženu se k místu, kde dřív bývalo okno. "Robert je báječný! No to je neskutečné." rozplývám se.
"Tak to je to překvapení, o kterém Robert mluvil." řekla Miki a se světýlky v očích přešla až ke mně. Obě jsme teď koukaly na francouzská okna a na dveře, které vedly na krásný balkon.
"To nechal udělat tatínek. Říkal, že je to pro vás. Až k nám přijedete na návštěvu." řekla roztomile Justýnka a hrála si s hnědými copánky.
"Tatínek je báječný!" vykřiknu a vlítnu na balkon. Nad ním je ještě malý přístřešek, aby na něj nepršelo a vyhlídku máme přímo na město. Nic lepšího jsme si na uvítanou přát nemohly.
"Robert je teda třída." přiznala Miki a sedla si do křesla.
"Počkej, musíme si nejdřív vybalit." namítám a vejdu zpátky do pokoje. Prakticky, nic se v něm nezměnilo. Pořád byl velký, a dvě postele u stěny naproti sobě. Dokonce stůl s velkým zrcadlem, velká báječná skříň s zrcadly a pak, přece nám něco přibylo. Naproti postelím máme televizi, DVD a hifi věž.
"Já ty lidi miluju." vydechla Miki, když nacpala do skříně poslední kus oblečení. Potom si sedla na postel blíž ke dveřím, která měla úžasně hebký zelený povlečení. Moje měla úplně stejné, ale ve fialovém.
"Líbí se vám to?" zeptala se malá Justýnka a sedla si vedle mě.
"To víš, že se nám to líbí." přiznám a usměju se na ní. V tu chvíli, jako by ztuhla a kouká mi do pusy.
"Ty už nemáš ty hřebíčky na zubech." zděsí a se a ukazuje mi na krásně rovné a vybělené zuby. "Tys je ztratila?" vykulí svoje modrý oči, až jí skoro vypadnou z důlků a my s Miki se musíme začít smát.
"Kdepak." zakroutím hlavou. "Paní doktorka mi je sundala, protože se mi ty zoubky srovnaly, víš. Dokonce ani ztratit nejdou, byly tam pevně nalepený."
"Lepidlem? Taťka má taky pevné lepidlo."
"Ne, tohle je speciální lepidlo, které může použít jenom paní doktorka." vysvětluju.
"Já budu mít taky rovnátka." prohlásí Justýnka a vyskočí z postele. "Budu mít kovový zoubky jako si měla ty a budu to mít zalepený speciálním lepidlem, který má jenom paní doktorka."
"Pojď, ty malý rovnátko." pobídneme ji s Miki a jdeme do kuchyně, odkud už slyšíme, jak svůj návrh o rovnátkách Justýnka předává Robertovi a Daně.
"Všimly jste si něčeho nového?" zeptal se Robert, když si všimnul, že stojíme ve dveřích.
"Jestli myslíš ten balkon, tak jo. Je krásný, udělali jste nám tím velikánskou radost." Vlastně se mi tomu ani nechtělo věřit. Byli jsme u nich jenom 14 dní a oblíbili si nás na tolik, že do pokoje, kde jsme spali, nechají přidělat balkon. Prostě pohádka, která se stala skutečností.
"Aspoň, že se vám líbí." usmál se a šel směrem k lednici. V tom ho však Dana zase usadila a řekla, že všechno udělá ona. Pokynula nám, abychom si sedli ke stolu a vyndala z lednice obrovský dort. Potom ze skříně vyndala dětské šampaňské a oslava na uvítanou mohla začít.

"Tak a my půjdeme spát, Justýnko." prohlásila Dany a vzala malou Justýnku za ruku.
"Nemohla bych tu být s holkama ještě chvilinku?" prosila a mnula si oči, jak byla ospalá.
"Holky tu budou celý měsíc a určitě se najde nějaký volný den, kdy s nima budeš moct být. Ale nezapomeň, že zítra brzo vstáváš a musíš se pořádně vyspinkat." prohlásila a předtím než Justýnku odvedla do postele, se s námi rozloučila. Nejprve přicupitala Robertovi, dala mu pusu a potom i k Lucce a ke mně.
Dana se vrátila a začali jsme řešit, co se za ten rok, co jsme se neviděli, událo.
"Kam že to zvali tebe Anny?" zajímala se Dana a napila se dětského šampáňa.
"No, mě přijali na ekonomku. Babička ze mě chce mít asi inženýrku, protože jí to udělalo velkou radost."
"A kam tebe Lucko?"
"Já si dala přihlášku na živnostenskou a na hotelovou školu. Samozřejmě jsem ráda, že vyšla ta druhá volba. Budu dojíždět do Marjánek a myslím, že to bude paráda.
"Páni, tak ekonomka, hotelová škola v Marijánkách, kam chodil můj táta... Tak na to se napijeme." rozhodl Robert a vyndal z lednice opravdové šampaňské.
"Drahoušku, myslíš, že holky můžou?" strachovala se Dany.
"Když si každá dá jenom jednu skleničku na přípitek, nic se nestane, vážně." chlácholil ji a nalil každému trochu do skleničky.
Pozorovala jsem ty malinké bublinky, jak stoupají vzhůru a pak už jsme si připili a z těch malinkých bublinek nic nezbylo :D
"Děkujeme vám za přivítání, za báječný balkon a prostě za všechno včetně toho, že u vás můžeme trávit prázdniny." poděkovala jsem a pomohla Daně uklidit ze stolu.
"Nemáte vůbec zač, děvčata. Jsme oba moc rádi, že tu s námi jste" řekl mile Robert
"Koupelnu máte svojí jako loni, ručníky jsou na stejném místě a pyžamo...-"
"To jsme si přivezly, obě." ujistím Danu a ukážu směrem nahoru k našemu pokoji. " Ale vážně děkujeme."
"Dobrou noc." řekly jsme sborem s Miki a vyběhly po schodech. Potom si jedna zalezla do sprchy, druhá do vany a vykoupaly jsme se. Já samozřejmě prohrála, takže jsem musela být ve sprše.
"Těšila jsem se na to, až tu budu ležet." zašeptala Miki, když už jsme obě byly zavrtané v posteli. "Stýskalo se mi po Německu, moc."
"To mě taky." připustila jsem a koukla se na město, které nádherně svítilo. "Ale co bych si vážně přádla, aby nás Robert a Dany zase pustili večer do města. Byla by to paráda zajít na nějakou diskotéku."
"To jo. Taky doufám, že to vyjde. Tak máme na to celý měsíc." usmála se Miki a vzala si malého plyšáka, který vedle ní ležel.
"Ty máš asi taky jednoho." prohlásila a ukázala na mojí levou ruku u zdi.
"No jo." vypísknu a vytáhnu zpod ruky medvídka Mee too you. Miluju ty plyšáky a přijdou mi vážně rozkošný. Prostě tomu nemůžu věřit. Tolik báječných věcí v jeden den. Asi teď spím a až se probudím, tak všechno bude jinak. Nerada bych něco zpochybňovala, ale zdá se mi, že mám moc štěstí najednou. Nikdy jsem se neměla tak báječně a že by se to najednou změnilo? Tomu se mi moc nechce věřit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tery Tery | 10. ledna 2009 v 20:05 | Reagovat

supr povídka tak další dílek:)

2 Iwís Iwís | 10. ledna 2009 v 21:42 | Reagovat

ou super....pokrááčko..!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
information copyright +++ us5-richie-4ever.blog.cz
design and layout copyright +++ Asheen and LAYFORteam