Prázdniny s hvězdou-2.kapitola

10. ledna 2009 v 18:11 | MaRkéŤulka |  Prázdniny s hvězdou
Autor:Annyny

První dny prázdnin utekly jako voda a najednou se v kalendáři objevil ten vysněný datum 6.července. Sportovní taška, kterou vozím na turnaje, zájezdy a prostě kamkoli, teď stála u mých dveří a netrpělivě jako já čekala na tu chvíli, kdy ji vezmu a pojedu s ní přes půlku města na autobusový nádraží.
"Takže, trika mam, mikinu taky, kalhoty, tepláky, něco na doma, pantofle, sandály, v žabkách jedu, kraťasy, plavky, ručník, hygienu..." opakuju si se zavřenýma očima a představuju si obsah mé sbalené tašky. "Samozřejmě v batohu mam mobil, MP3 a deník, malou kabelku, peněženku s penězi, foťák, soustu papírů, jídlo, pití, sladkosti a fotku našich."

V tu chvíli si jsem více než jistá, že mam všechno sbalený a otvírám dveře pokoje.
Vím, že je mi 15 a jet z domova není nic divného, ale je to poprvé, co odjíždím na celý měsíc.
"Takže máš s sebou všechno?" zeptá se babi a prohlíží si mě, jako kdyby hledala, kde jsem nechala nějakou končetinu.
"Notebook!" zavolám a ženu se rychle do schodů k našim do ložnice, kde jsem ho měla naposledy. "Jak jsem na něj jenom mohla zapomenout." postěžuju si a nacpu ho i v tom obalu do tašky.
"Ty bys bez počítače asi nevydržela viď?" zeptá se babi a musí se smát.
"Tobě se to řekne." ohradím se. "Jenomže já mam svůj blog, na který dávám příspěvky, píšu příběh, musím být v kontaktu s lidmi ze školy, je tam spoustu zajímavých věcí a-"
"No, já to chápu." přeruší mě babi a usměje se. Potom si obuje boty a vyndá klíče z kabelky. Otevře dveře, pokyne mi rukou, abych taky vyšla z domu a zamkne za námi.
"Ty mě půjdeš doprovodit?" podivím se, ale vůbec mi to nevadí. Spíš naopak. S babi se teď neuvidím dost dlouho, tak aspoň, že se spolu budeme moct rozloučit při odjezdu.
"Samozřejmě." řekne suverénně babi a jdeme spolu na tramvaj. "Copak sis myslela, že bych tě nechala odjet jenom tak. Kdepak, nejdřív ti musím udělat aspoň trošku ostudu."
"Ale babi." obrátím oči v sloup. "Ty mi přeci nikdy ostudu udělat nemůžeš. Jsi tam nejhezčí, nejlepší a nejbáječnější babi na světě a já bych tě neměnila ani za zlatý prase."
"Tak to jsem ráda." usměje se babi a dál obě postupujeme z kopce směrem na zastávku tramvaje.
"Doufám, že nám to neujelo." strachovala se babi a koukala doprava, odkud tramvaj měla přijet. "Doma mam jízdní řád a dívala jsem se, než jsme odcházely, takže by tu měla být za chvilinku."
"Taky že jo." souhlasím a ukážu na malou tečku, která se pomalu zvětšuje. "Už jede, takže jsi měla pravdu." a přehodím si tašku přes rameno.
"Lístky doufám máš?" zeptá se babi, která už jezdí zadarmo, takže lístky jsou poslední, z čeho si při cestě dopravním prostředkem dělá hlavu.
"Neboj, všechno mam, nic jsem nezapomněla." ubezpečím jí a nastoupíme do tramvaje. Naštěstí není přeplněná a my dokonce najdeme í místo k sezení. Docela nám to oběma bodlo. Já s taškou a batohem a babi 78-letá důchodkyně...,my jsme prostě dvojka!
"Hele! Támhle je Miki." poklepu babi na rameno a ukazuju směrem k osmému nástupišti. Opravdu tam stojí malá postavička se světle hnědými vlasy a v nich blonďaté melíry.
"Tak jdeme." řekne babi a já skoro klušu tím směrem, kde vidím svojí nejlepší kamarádku.
"Ahoj Miki." vypísknu a skočím jí kolem krku. "Myslela jsem, že těch 6 dní to bez tebe nevydržím! Děsně si mi chyběla."
"Jo, ahoj. Ty mě taky." řekne přidušeným hlasem a mě dojde, že jí asi samou láskou dusím. Proto od ní rychle odskočím a už jí nemačkám.
"Tak kdy to dorazí?" zeptám se hloupě. A proč hloupě? Protože ten autobus už stojí přímo zamnou. "Doufám, že to nemá zpoždění, páč jinak bych do toho kopla."
"Víš Anny, když se otočíš." řekne Miki a naznačuje prstem spirálu. "Tak si ho možná všimneš." A když se vážně otočím a všimnu si toho obrovského autobusu, musím se začít smát. Zřejmě jsem ho přeslechla přijíždět, když jsem dusila miki.
"No, je tu no." řeknu komicky a Miki se k mému smíchu přidá. "Tak nastupujeme?" zeptám se a kouknu na ní.
"Jasný, já se jenom rozloučím s našima, šli někam k autu." Vysvětluje Miki a já se jdu teda ještě rozloučit s babi.
"Tak se měj hezky, nezlob, dávej na sebe pozor a piš. Hlavně piš, abych věděla, jak na tom jsi."
"Neboj, budu psát aspoň 2x do týdne. A pošlu ti i nějaký fotky, abys viděla, jak se to tam za ten rok změnilo."
"Jé, to budu moc ráda." vydechne babi a rozzáří se jí oči jako malému děcku. "Bude se mi stýskat. Na takhle dlouho jsi mi ještě nikdy neodjela." a začnou jí slzet oči.
"Nebul babi, slíbila jsem ti, že napíšu a ten měsíc uteče tak rychle, jako ještě žádný jiný. Slibuju, že než se naděješ, budu doma." a obejmu jí. "Musím už jít." a i když nerada, tak se od ní odtrhnu. "Měj se krásně, ahoj." a zalezu do autobusu za Miki, která sedí úplně vzadu.
"My nemáme 4?" zeptám se a hodím tašku nad nás.
"Vždyť je to zbytečný. Pojdeme jenom 6 hodin a to vydržíme na dvojce, ne :)"
"Jo, vydržíme. Mně jenom zajímalo, proč nás tam neposadili, když jsme poslední a za námi už nikdo není. Ale samozřejmě mi to nevadí." zakroutím hlavou. Potom přitisknu nos na sklo, až se mi skřívají brejle a mžourám na babi. Autobus se rozjíždí a já naposledy babi zamávám.
"Bude se ti stýskat?" zeptá se Miki, když mává rodičům a sestře.
"Já nevím." uvědomím si. "Asi trochu jo. Ale tak já jsem zvyklá jezdit na turnaje anebo na 14 dní na soustředění, takže to vydržím. A co ty? Nebude se ti stýskat po mamce?"
"No, mě moc ne, ale jí asi jo." pousměje se Miki a vyndá MP3. V tu samou chvíli se ale ozve hlas jednoho z řidičů.
"Vítejte na palubě autobusu Student agency. Vybrali jste si cestu do Berlína luxusním autobusem s 5* a doufáme, že těch 6 hodin strávených v našem autobuse bude příjemných. A na místo bychom mohli dorazit něco kolem 21:00. Počítám do toho i zastávku na hranicích. Takže já vám přeji krásný den a zatím nashledanou."
"Ty jo, 6 hodin luxusním autobusem, pak cesta z autobusového v Německu přepychovým autem a pak na nás čeká luxusní vila." zasním se a sesednu na křesle o trochu níž.
"A víš že se už docela těším na Justýnu, Roberta a Danu. Jsou to moc fajn lidi a hodnější dítě než Justýnu jsem snad zatím ani nepotkala."
"To mi povídej, Justýnka je zlatíčko." souhlasím a už tahám sladkou sušenku z batohu. Je to takový můj reflex, který mám zabudovaný mozku. Pokaždé, když nasednu do vlaku nebo autobusu, musím začít jíst, i kdybych předtím měla hody.
"Dáš si taky Twixku?" zeptám se Miki a nabídnu jí sušenku. "Mam jich spoustu, takže když budeš chtít, řekni si."
"Tak po mně jednu hoď." zazubí se Miki a vezme si ode mě jednu. "Dík." poděkuje a jedním kousnutím ji sní skoro celou
"Nemůžu se dočkat toho, až budeme v našem pokoji, vyloženě jenom naše koupelna, výhled na město…Bude to bezva." zašeptám a zas je té sušenky o kousek míň.
"Jo to bude." přitaká Miki a sroluje blýskavý obal. "Napíšeš Robertovi ty, nebo já? Aby věděli, kdy pro nás mají přijet."
"Napiš jim ty, ty máš paušál a celkově." zasměju se. "Prostě jim radši napiš ty.Z Wilmsstraße pro nás dojedou za chvilku, tak stačí, když jim napíšeš nebo zavoláš chvilku, než dorazíme do Berlína."
"Tak ok." souhlasí Miki a vytáhne MP3. "Chceš poslouchat?" zeptá se a podává mi sluchátko.
"Ne, dík. Já si vyndám Notebook a asi něco hodím na blog. Pak si přečtu Markéty povídku, napíšu další díl svého příběhu a vlezu na chvilku na ICQ. Kdybys náhodou chtěla jít potom na mail, tak si řekni."
"Jo, ale když, tak až dýl. Teď si dam dvacet." zívne Miki a nacpe si sluchátka do uší. Jenom ze zvědavosti nahlídnu, jakou písničku zrovna poslouchá a s potěšením zjistím, že jsme opravdu nejlepší kamarádky se stejným vkusem.
Natáhnu se pro tašku, vyhrabu obal s Notebookem a dma se do práce.
Stejně jako deník miluju i notebook. Je světle fialový-lila a má na sobě vytlačené bílé hvězdice. Samozřejmě už původně, já bych si nikdy nic do notebooku nevydlabala. Je to něco jako moje druhá ruka, bez ICQ, blogu a prostě všech novinek bych se už asi neobešla :-)
"Co? V Berlíně bude nějaká známá skupina?" zarazím se a kliknu na ten článek, kde se o tom píše. "A třeba fotky by tam být nemohly jo?" rozčílím se, protože nápis US5 mi vážně nic neříká.
Na chvíli mě napadlo, že Miki vzbudím a zeptám se jí, jestli je nezná, ale pak mi to přišlo blbý, budit jí jenom kvůli nějaké skupině.
Tak jako tak si jsem jistá, že ten název už jsem slyšela. Myslím, že Markéta o něčem takovým pořád mluví, ale jestli to jsou vážně oni, tak to nevím.
"Tak se koukneme, co to je za kluky." řeknu si v duchu a najedu na seznam, abych si mohla najet na jejich foto-galerii.
"Prosíme, abyste se obuli, oblékli a připravili se na výstup. Momentálně jsme před hranicemi a další zastávka už nebude. Proto, jestli něco potřebujete, tak zastavujeme hned na benzínce."ozval se hlas řidiče a já notebook zaklapla.
"Miki, Miki vstávej. Je zastávka." šeptám jí do ucha a trošku jí zatřepu, aby se probrala.
"Ale, ne. Já jsem to vážně ne-"
"Miki, vstávej." zasměju se, když slyším její srandovní výkřiky. Vůbec mi nejde do hlavy, jak za takovouhle chviličku může tak tvrdě usnout. Ale tak co no. To je prostě moje Miki.
"To už jsme tu?" zeptá se rozespale. "Já myslela, že to bude trvat dýl." mžourá dezorientovaně po okolí z okýnka.
"Ne, máme zatím první zastávku." vysvětluju a obouvám si boty. "Na, tady máš hřeben a trošku si ty vlasy učeš." a podávám jí skládací hřeben a malý zrcátko.
"Dík." řekne a oboje si ode mě půjčí. "No tě Bůh! Já mam ty vlasy teda přeležený." lekne se, jakmile spatří svůj odraz v zrcátku.
"No, tak si to přečeš, ať můžeme vylézt."
Mezitím, co si Miki česala vlasy, autobus zastavil a my z něj vyskákali. Hodinky ukazovaly ani ne půl třetí a všichni se kolíbali směrem k benzínce a záchodům.
"Už abychom tam byli." prohodila Miki jen tak mimochodem a vlezla na záchod. "Cesty autobusem nesnáším, i když trvají jenom chvíli. Radši bych jela vlakem."
"No jo, ale to by tě vyšlo na mnohem víc a taky bys tam byla o něco dýl než autobusem. Klid, to dáš, už jenom 3 1/2 hodinky." Mrknu na mobil a pak dodám: "Skoro 4, ale tak co, jestli zase usneš, uteče ti to jako voda." a zazubím se na ní.
Bože, jak já jsem ráda, že už mi ty rovnátka sundali a já mam perfektně rovný zuby. Ještě aby mi odoperovali ty oči a nebudu muset nosit ani brejle.
"Nad čím bloumáš?" přeruší mě Miki, když si všimla nepřítomného výrazu v mým obličeji.
"Nic zajímavého. Jenom jsem přemýšlela, že už za pár let nebudu muset nosit brejle. Bude to paráda."
"Ale já myslím, že ti brejle docela sluší." namítne Miki.
"No, to si myslíš ty, ale já mam jiný pocit. Navíc nejde ani o to, jak v nich vypadám, ale o to, že bez nich vidím děsně blbě. Těším se na to, že budu moct usínat u televize a ráno první co udělám, tak že vylezu z postele a ne že budu hledat brejle, víš?"
"No jo. Máš pravdu. Já sama se brejlím vyhnula hned, jak to bylo možný. Sice nevidím parádně, ale pořád si myslím, že jsem na tom líp než ty." a zasměje se, protože moje popelníky nemá snad ani moje babi.
"Buď ráda." přikývnu a zalezu do kabinky.
Pak už se všechno odehrávalo jako vždycky. Koupily jsme si s Miki nějakou ňaminu, i když jsme jich měli v autobusu spousta, opět naskákali všichni do autobusu a jelo se.
Mě už dokonce ani nezajímalo, co že se t objeví za tu skupinu v Německu. Vím, že jsem už o ní někdy slyšela, ale říkala jsem si, že setkat se s někým tak známým, je minimální šance. Navíc, když v tom článku psali, že je neustále někdo hlídá.
"Určitě to budou šamponi." řeknu si, když už sedím v tureckým sedu bez bot v autobusu.
"Říkala si něco?" zajímá se Miki, která si myslí, že to patřilo jí.
"Ne, jenom jsem si něco tak pro sebe žblebtla. Četla jsem totiž článek, že do Německa dorazí známá skupina. Asi USA5 nebo tak nějak."
"Jo, myslíš US5?" zpozorní Miki. "Ty miluje Markéta, ale já koukala na ty plakáty a fotky… Řeknu ti, že jsou to všichni docela slaďoušci."
"No, přesně to jsem si teď říkala taky." přikývnu. "Já je právě ještě neviděla, ale po tom, co si mě utvrdila v tom, že jsou to nějaký nagelovaný panáci, ani mě to moc nemrzí."
"No, jeden je tam docela hezký, kdyby toho na sebe tolik neptala, tak by docela ušel." prohlásila po chvilce Miki. "Ale nejvíc je ten, po kterém jedou všechny holky. Myslím, že se jmenuje Richie, ale dál nevím. NO ale toho kdybys viděla. Má vždycky ulízlé vlasy na patku, blonďák, ale děsně přeslazený." zasmála se Miki vytáhla MP3.
"Hele, poslouchej, tohle nazpíval." řekla a dala mi sluchátko do ucha.
"Ale to není špatný, když se mým uchem rozlehne příjemná melodie. "Na to, že je šampon, zpívá docela hezky."
"No, tahle písnička je parádní." souhlasí Miki a dá to trošku víc. "Jmenuje se Best Friend, ale už je docela stará. No, tak mě se ale líbí pořád. Mam jich tam i víc, kdybys chtěla."
"No, já myslím, že pro začátek jedna stačí." odmítnu, ale ne proto, že by se mi nelíbili, ale proto, že musím dopsat 20.kapitolu na blogu.
"Mohla bych si ho potom půjčit?" zeptá se Miki a kouká mi přes rameno.
"Jo, až to dodělám, určitě. Ale nesmíš dělat tohle." a odsunu jí jemně hlavu z mého ramene. Potom se začneme obě smát a cesta je hned víc fajn.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
information copyright +++ us5-richie-4ever.blog.cz
design and layout copyright +++ Asheen and LAYFORteam